Natural Enemies- Sniper x Spy FF Part 5

23. ledna 2017 v 20:42 | Zero |  Fanfikce
C-co to ksakru dělá?! Jak mohl tušit- co- jak?! ,, O-okay," zamumlal jsem a obrátil jsem se k němu čelem. Mohl jsem mu koukat přímo do očí, ale kdykoliv jsem se do nich podíval... Prostě jsem musel mít odvrácený zrak. Chtěl jsem se na něj přitisknout ještě víc, ale prostě jsem se bál, že... pojme... podezření..

V klidu jsem si lehnul tak, jak mi to bylo pohodlné. Přivřel jsem oči a cítil, že on na mě rozhodně nemá koule pořád upřeně zírat. Prakticky jsem cítil jeho dech - ztěžka jsem vydechnul nosem, to musel cítit. Nehýbal jsem se.

Ten pocit mě užíral. Ví, jak to k němu cítím? Ví? Proto udělal... tohle? Přitiskl jsem se k němu nepatrně víc a položil jsem svoji hlavu na jeho hruď. Byl jsem totálně ztuhlý a napnutý jako struna. Doufal jsem, že mě ani po tomhle neodežene.

Byl jsem opravdu unavený, takže jsem ani nespozoroval, že se ke mě takhle nahrnul. Okamžitě jsem usnul, což mohl poznat podle menšího stisku ruky, kterou jsem přes něj měl přehozenou. Sem - tam jsem zabručel ze spaní... Tohle bylo nové, zase po nějaké době mít někoho po boku.

Usnul... Jistěže usnul, měl perný den a jenom díky mě si to zavařil u Scouta a natáhl si do základny modrého Spye.. Cítil jsem se z toho hrozně. Ano... Jinak by to bylo podle plánu, dostat se do základny jako profesionál, vzít kufřík a zmizet. Ale tohle bylo jiné. Už jsem nad tím nechtěl přemýšlet. Zavřel jsem oči a nechal jsem se uspávat poslechem Sniperova srdce...

Najednou jsem v noci otevřel oči, ale cítil jsem, jako kdyby mi v hlavě zazněl výstřel. Pomalu jsem se pohnul a podíval se za sebe na hodiny - bylo deset hodin večer. Pár hodin jsem naspal. Dostal jsem chuť na cigaretu a hlavou se mi honily černé stíny, následky toho, co se právě děje apod. Pomalu jsem se zvednul, rychle se obléknul a když jsem se chystal odejít, ještě jsem se podíval na toho, kdo mi ležel v posteli. Nebudu pryč dlouho, zase mě tu bude mít...

Cítil jsem, jak se druhá strana postele nadzvedla. Pravděpodobně Mundy vstal a šel si něco zařídit. Nechtěl jsem se hned zvedat a ptát se ho, nechtěl jsem vypadat dotěrně. Ale cítil jsem se sám. Necítil jsem jeho paže okolo mého těla, necítil jsem to teplo. Byl to zvláštní, osamělý chlad. Pozoroval jsem jeho stín, jak se pohybuje po pokoji a obléká se, naposledy se rozhlížejíc po místnosti a poté mizící za dveřmi. Byl jsem sám..

Nechat ho tam takhle mi přišlo kruté, ale potřeboval jsem být očividně chvilku śam. Mířil jsem chodbou, pomalým krokem až jsem se zastavil u společenské místnosti. Dobře se všichni bavili. Najednou ze dveří vystoupil Scout. Byli jsme od sebe asi dva metry a střetli se pohledy. Když ještě vycházel, usmíval se i přes rozbitý nos. ,,Co ty tady?" Zeptal se mě překvapivě klidně. ,,Jen tak se procházím, čistím hlavu." Pohlédl jsem na konec chodby. ,,Aha... Medic u tebe ale očividně uz neni, je v místnosti" ukázal za sebe na dveře do společenské místnosti. Trochu jsem se zarazil. Kdyby jenom věděl... ,,Jop. A neteplili jsme se. Domlouvali jsme léčbu a nějaké novinky v misi." Zalhal jsem. ,,Co nos?" Zeptal jsem se v zápětí. ,,Jde to.." Řekl s bolestí v obličeji, očividně jsem mu ten nos připomněl. ,,Tak... Já jdu do skladu pro něco-" rázně se rozešel. Otočil jsem se na patách a rozešel se zpátky do té chodby, kde mám pokoj. Byly tam široké a pohodlné parapety, na který jsem si sednul a otevřel okno, zapálil jsem si. Bylo to prakticky před dveřmi mého pokoje. Když jsem si sedal, zacítil jsem záda, která pořád bolela. Nervózně a krátce jsem zabručel "Bloody hell."

Slyšel jsem za dveřmi pokoje kroky. Pak moc známý zvuk zapalovače. Převalil jsem se na bok, nechtělo se mi spát na jeho posteli jen tak... měl jsem nutkání něco dělat. Zvedl jsem se z matrace a prohrábl jsem si vlasy, které mi trčely do všech stran a odhalovaly mé začínající šediny. ,, Merde," ulevil jsem si, když jsem se spatřil v zrcadle. Vypadal jsem příšerně, ale nechtěl jsem si zase nandavat masku. Popošel jsem do kuchyně a vzal jsem si poslední zbytek vína, se kterým jsem poté vylezl na střechu, zabalený jen v lehké dece, co jsem našel v pokoji pohozenou. Vydechl jsem a před ústy se mi objevil obláček páry. Bylo chladno... ale proč lézt zpět do peřin, když mě nemá co hřát...

Slyšel jsem takovém tichu jasné vrzání postele, otvírání dveří a otvírání okna. Dokouřil jsem cigaretu, špaček hodil někam pryč dolů a rozešel se ke dveřím. Co nejmíň slyšitelně vstoupil a všimnul si, že to, co bych měl zahřívat není na svém místě. Pomalu jsem šlápnul na postel a zůstal opřený lokty, pozoroval jsem ho.

Shodil jsem deku ze svých ramen a dal jsem si ji jen okolo pasu. Začalo jsem si na chladno po nějaké době zvykat... Přitiskl jsem rty ke skleničce vína a napil jsem se, zatímco jsem pozoroval velký stříbrný měsíc, ozařující celé daleké okolí svým bílým světlem. Zavřel jsem oči a nechal jsem vítr, ať si hraje s mými vlasy, zatímco jsem v ruce zahříval skleničku se zbývajícím alkoholem...

,,V kolik ráno musiš vstát, aby jsi se dostal včas na misi?" Zeptal jsem se do hustého ticha. V hlavě se mi toho honili tolik, možná že jsem až moc přemýšleĺ...

Uslyšel jsem Sniperův hlas. Trochu jsem se toho lekl, myslel jsem si, že se šel projít. Otevřel jsem oči a natočil jsem se tělem k němu, abych se ujistil, že mluví on. ,, V kolik ty? Přizpůsobím se..."

,,Mise začíná v devět. Takže v osm, aby jsi se tam dostal?" Zeptal jsem se. Nechtěl jsem mu přidělat problémy, ale očividně ho nikdo nescháněl.

,, To mi vyhovuje..." naposledy jsem přelétl pohledem po krajině a rozhodl jsem se jít konečně na kutě. Vlezl jsem zpátky do pokoje a znovu jsem si uhladil svoje rozčepýřené vlasy. Musely vypadat příšerně...

Byl jsem v posteli dříve, ale nechal jsem si košili, nějak se mi nechtělo se svlékat celý, po té procházce jsem byl trochu prochladlý. Usnul jsem opět tak, jak jsem byl původně- jestli se ke mě Spy posune mi bylo jedno... Teď uz jenom spát do dalšího rána.

Jemně jsem nalehl na postel vedle něho a přikryl jsem se peřinou. Chvilku jsem se jen tak převaloval, a když jsem se za chvíli podíval na jeho výraz, zjistil jsem, že spí. Využil jsem toho a jemně jsem se k němu natiskl. Doufám, že si na to ráno nebude pamatovat...

,,Spyi..." Zašeptala jsem ráno, zatímco jsem ho měl blízko u sebe. Ještě očividně spal. Neudržel jsem se... Měl tak klidný výraz, ba spokojený... Dal jsem mu jemnou pusu na čelo a zvednul se, začal se oblékat, navštívil koupelnu. Bylo pět minut po osmé.

Byl jsem ještě v polospánku, když jsem najednou uslyšel, jak na mě Sniper mluví. Nechtěl jsem zatím reagovat, byl jsem příliš rozespalý na reakci, ale to, co mě dostatečně probudilo, bylo to, co udělal potom. On mě... políbil? Ztuhl jsem a čekal, až odejde do koupelny. Hned na to jsem se posadil na postel a držel se za hlavu, která mě trochu brněla po včerejším popíjení. Opravdu se stalo to, co se stalo? Nedokázal jsem ničemu věřit, zvlášť když jsme mu ještě včera ráno držel jeho vlastní mačetu u krku... Zvedl jsem se z postele a vydal jsem se na lov svých kusů oblečení.

Obléknul jsem se, upravil si vlasy, vzal si brýle, klobouk jsEM změnil- tentokrát jsem sI vzal ten, který měl na sobě několik krokodýlích zubů. Vzal jsem si i luk a otevřel okno, zatímco jsem si konečně všimnul Spye. ,,´Mornin, mate." Řekl jsem mu kŕatce a odtáhnul rolety. ,,Jak se dostaneš přes nás?" Zajímal jsem se, zatímco jsem si rovnal šípy do zásobníku na zádech.

Zrovna jsem si zapínal košili, když ke mě Mundy přišel a pozdravil mě. Pozdravil jsem ho zpátky, stále celý rudý, se roztřesenýma rukama, které jsem se ale už konečně naučil ovládat. ,, Vezmu si převlek Medica a jednoduše se přeměním zpátky během bitvy..." pohlídl jsem na něho a kousl jsem se do rtu. Snad si nevšimne mých rudých tváří...

,,Hodně štěstí," vzal jsem si luk do ruky a už se chystal, že půjdu něco pojíst. ,,Raději, kdyby jsi se přesunul už teď a třeba se něčeho najedl... Tým by tě mohl hledat takhle před misí." Řekl jsem mu a otevřel dveře.

Povzdechl jsem si. ,, Je hezký, že si myslíš, že by mě sháněli..." nasadil jsem si Medicovu podobu a prošel se dveřmi. ,, Asi... tedy půjdu..."

,,Hodně šteští," položil jsem mu ruku na rameno a usmíval se, jako kdybychom byli jenom přátelé, kolegové. Rozešel jsem se z miśtnosti a mířil si to do základny. Po té noci jsem si jenom vzal sandwich a rychle ho spořádal. Pak jsem se přesunul do základny, kde jsem si kontroloval luk.

Nechtělo se mi vracet, Můj tým mě nesnášel, bylo by jim fuk kdyby mě nahradili. Ale stejně jsem musel jít. Otočil jsem se na podpatku a vydal jsem se směrem k naší základně, dávající se pořádný pozor na to, aby mě nikdo nespatřil. Přeskočil jsem pár plotů a za pomocí Cloacku jsem se dostal až do naší základny... Smutně jsem se ohlédl na tu červenou a pak jen zmizel jako pára nad hrncem..

Objevil se tam Scout, Demonan a Medic. Každý si hleděl svého a Scout se po mě díval. Ne zle, ne usměvavě - prostě se díval, co dělám. ,,Zdravím. Kde je zbytek?" Řekl ve svém přízvuku Medic. ,,Nevím, ale už se přivravují, Medicu. Dneska jim natrhneme prdele... Už delší dobu mě žere ten jejich Spy, tak bych si za ním dneska zašel..." Procedil mezi zuby Demoman. Na to jsem lehce zvednul hlavu a přemítal si uplynolou noc... Jo, zase se respawne, ale i tak..

Vstoupil jsem do základny a okamžitě se zbavil své Medicovské podoby. Už v dálce jsem viděl Scouta a Engieho, jak se spolu baví. Povzdechl jsem si a vyndal si z pouzdra cigaretu, která ke mě neodmyslitelně patřila. Snažil jsem se díky ní a svému nezaujatému pohledu zakrýt své rudnoucí tváře a třesoucí se ruce. Zaslechl jsem jen útržky toho, co si mezi sebou povídají. Nějaké jejich debilní kecy o včerejší chlastačce... ,, Hej, tady se nekouří!" okřikl mě Engie. Jo, tohle mi chybělo. ˇ,, Žádný ahoj Spyi, jak se máš Spyi, hned Tady se nekouří?" vrhl jsem po něm vražedný pohled a zalezl jsem si do kuchyně, abych počkal na začátek souboje. Chtěl jsem být chvíli sám...

Přemýšlel jsem, jak to tam u nich Spy vlastně má. Administrátorka hlásila, že z jakýchsi výcvikových důvodů začne mise dříve. Bylo pár minut před půlou a to byl ten čas, kdy by měli jít všichni - a kdo z koho.

Ozval se hlas Administrátorky o dřívějším začátku mise. Povzdechl jsem si a zamáčknul jsem cigaretu do popelníku. Prohmatal jsem si kapsy, abych se ujistil, že je všechno na svém místě. Ambassador, cigarety, Cloack, Disguise kit, butterfly knife- ten tu nebyl. Zapátral jsem v paměti, kde jsem ho jen mohl nechat. Ovšemže, že já imbecil jsem si ho nechal u Snipera. Začal jsem tiše nadávat na svoji zapomětlivost, ale nakonec jsem se uklidnil a snažil se usměrnit tím, že práci backstabu vyřeším dobrým mířením ambassadorem... snad. Zvedl jsem se ze židle a vydal jsem se ke startovnímu poli mezi ostatní kolegy.

I ti všichni naši se sešli a říkali si, jak to dneska neprojedeme- tentokrát jsem si plánoval jít někam jinam. ,,Mission begins in 10 seconds" řekl hlas, který se rozlehl po celé base hale. Nic jsem neříkal, Scout po mě trochu pořád divně pokukoval.

Připravil jsem se na své místo a rozhlédl jsem se okolo sebe. Všichni vypadali stále nadšení z včerejšího vítězství. Nadutí pitomci. ,, Herr Spy, kde jste včera byl?" ozval se za mnou Medic a projel mě tím svým upjatým pohledem. ,, Jakoby tě to zajímalo Frantíku..." zavrčel jsem si sám pro sebe a nevěnoval jsem mu ani jeden pohrdavý pohled. Zbývalo jen pár vteřin..

Když zazněl její přísný hlas ,,three, two one... Begin!" Všichni sebou hnuli a rozeběhli se do boje. Medic s heavym, jinak tak každý sám za sebe.
Já jsem se vydal na níže postavené místo na hightower. Připravil jsem si luk a čekal na prvního modrého. Počítal jsem s tím, že budu nucen třeba i Spye zabít...

Vyběhl jsem ven, s Ambassadorem rovnou připraveným v ruce. Hledal jsem někde Snipera, ale nemohl jsem ho za boha spatřit. No... Radši jsem se soustředil na boj. Už v první minutě jsem měl na svědomí Scouta a Demomana. Ale i tak, všechny mé smysly se upíraly na jednu otázku - jestli tam někde na hightoweru je, bude schopen mě zastřelit?

Natáhnul jsem luk a připravil se. Zatím tam probíhali jenom moji a pár modrých, které ale většinou při jejich cestě zabili. Byl jsem naproti hightower, v jednom okně. Očekával jsem, že mě Spy bude hledat. Spíše jsem se schovával- po chvíli jsem si dal modrého Snipera. A pak jsem krátce uviděl Spye. Snažil jsem se, aby mě ale on neviděl.

Nějak jsem cítil jeho přítomnost. Cítil jsem jeho pohled. Rozhlédl jsem se okolo sebe, bloudil očima po okolí, až jsem ho spatřil. Byl hodně vysoko, ale poznal bych ho kdekoliv. Upřel jsem na něj svůj zrak, chtěl jsem něco říct, ale v tu chvíli, kdy jsem ze svých rtů vypouštěl slova, se do mě někdo strefil a já se ocitl na respawnu. Merde.

Chtěl jsem vystřelil, klidně i na něj. Kdyz ale zmizel, nezkoumal jsem, kdo ho střelil. Čekal jsem, az se objeví další modří. Ani jsem si sebou nevzal jarare... Tak, nebyl čas.

Proklínal jsem nepřátelského Spye, který mě backstabnul. Jak ironické. Spye strefil Spy. Úžasné. Potlačil jsem svůj vztek a vydal jsem se zpátky do souboje. Jak jsem tak nějak běhal po základně, začínal jsem mít pocit, že něco není tak úplně v pořádku. A měl jsem pravdu. Jakmile jsem se vydal do hightoweru za Sniperem, někdo mě chytl pod krkem a zatáhl do temného kouta. Byl to Soldier, který se přímo přede mnou změnil na červeného Spye. ,, Myslíš si, že nevím, co tu vy dva kujete?"

Uslyšel jsem hlasy a jeden z nich mi byl velice známý. Nehnul jsem se, dále jsme seděl a každých asi dvacet sekund jsem vystřelil- většina byla uspešných. S kým to tam asi bouchnul o zeď. Postavil jsem se a popošel do dřevem vykládá né chodby. ,,Need help, mate-" ozval jsem se po Rudém Spyovi. Zarazil jsem se, kdyz jsem je tam oba viděl.

Spatřil jsem Snipera, jak na nás oba dva zírá s trochu překvapeným výrazem. Snažil jsem se vytrhnout Spyovi ze sevření, ale on stisk jen zesílil. Otočil se k Mundymu a nadzvedl obočí. ,, Ohh Mundy, zrovna jsem si tu povídal s tvým novým kamarádíčkem..."

,,Kamarádíčkem? Co to sakra meleš?" Přemýšlel jsem, jak mu dokázat, že nejsem ten, kdo se kamarádí s nepřátelským týmem, vážně jsem se mračil.

,, Nedělej ze mě idiota mon cher," držel mě ten hajzl stále pod krkem. ,, Myslíš si, že jsem vás neviděl na té střeše? Jak se tam vy dva teplíte?"

,,Jak ti mám dokázat, že nejsem s ním?" Zabručel jsem a raději se nedíval na výraz modrého Spye. Kdyby jenom věděl rudý Spy to, co se dělo v posteli...

V hlavě jsem nadával. Neměl jsem se vůbec měnit zpátky, měl jsem zůstat jako Medic a bylo by to v pohodě. ,, Spíš jak mi to nedokážeš." šáhl červený Spy do kapsy a ukázal Sniperovi na dálku fotku, jak sedí společně se mnou na střeše. ,, Merde." ulevil jsme si, když jsem to spatřil.

Mlčel jsem. Neochotně jsem se otočil. Říkat něco o bludech byla píčovina, jelikož měl v ruce fotku. Otočil jsem se zpátky. ,,Dej mi tu fotku."

,, Tos uhádl," schoval ji zpátky do kapsy a stále mě držel. ,, A když mě omluvíš, rád bych to šel ukázal týmu. I ty další fotky." usmál se na něj.

Okamžitě jsem ho zastavil a snažil se mu spacifikovat ruce. Přičemž jsem se podíval kŕatce na modrého Spye. Nechtěl jsem nic takového- teď mi to vydrželo jeden den a mám po celým životě.

,, Ne tak rychle," vytáhl červený Spy motýlka a přiložil mu ho ke krku. V tu chvíli jsem byl už doopravdy vytočenej, podkopl jsem mu nohy a jakmile se ocitl na zemi, přišpendlil jsem ho k ní svýma rukama. ,, Mundy, seber mu ty fotky."

Jak modrý Spy řekl, tak jsem sebral všechno, co jsem Spyovi našel. Pár fotek, Spy se musel opravdu nudit- a nebo mě nějak sleduje. Když ho ještě držel, vytáhnul jsem zapalovač a všechny fotky spálil. ,,Tak teď běž, zakuklenč." Řekl jsem a nechal ho jít. Rozešel jsem se zpět na svoje místo, aniž bych dával pozor na modŕeho Spye.

,, Idioti," zavrčel na nás dva červený Spy. Hodil jsem po něm vraždeným pohledem, ale to mu evidentně nevadilo. Jenom se zase usmál. ,, Mundy? Proč myslíš, že se na tebe dneska ráno Scout tak divně díval?"

,,Nevím. Večer jsem šel ven a... Viděli jsme se, mluvili spolu..." Procedil jsem zkrz zuby. ,,Neměl by nás tu nikdo další vidět." Pohlédl jsem na popel od fotografií a viće stisknul luk v ruce.

Červený Spy se jen zaculil. ,, Není to jenom proto, že si mu dělal do jeho holky... ty fotky... byly tak trochu jeho prosbou. Nemysli si, že si nějaké nenechal." upravil si kravatu. ,, Au revoir homouši." zmáčknul cloack a zmizel. Bezmocně jsem pohlédl na Mundyho.

Mlčel jsem, uz jsem nic raději neřekl a ironicky se usmál na červeného Spye. ,, Vážně, máme misi, tak běž." Lehce jsem ho nodháněl. Šel jsem na svoje původní místo.

Chvilku jsem jen sledoval místo, kde před chvilkou stál červený Spy a pak jsem se přiblížil k Mundymu. ,, Vypadáš nějak moc klidně.."

,,Škoda, že vy spové neumíte číst myšlenky." Řekl jsem suše a pohlédl jsem na Spye. Možná že jsem působil až moc hnusně, ale bál jsem se o celé oba týmy...

Nechápu, jak mohl vypadat tak klidně, tak chladně... Vždyť nás to mohlo oba dva zničit. Vím moc dobře, co se dělo, když Administrátorka zjistila, že se červený Demomen kamarádíčkuje s modrým Soldierem... Poštvala je proti sobě. Zhroutil jsem se na podlahu a opřel jsem se o zeď. ,, Co budeme teď dělat?"

,,Teď půjdeme asi plnit misi. Každý za svůj tým...'' Bylo mi zle, i já ty následky moc dobře znal. Nebylo by to ale ono, kdybychom nebyli odjakživa proti sobě. Když jsem viděl, jak se tam složil, přišel jsem k němu a pomalu si sednul do bobku. ,,Seber se, zakuklenče.'' Usmál jsem se na něj a vzal ho za bradu. ,,Pokud se necítíš na boj, jdi do base... Jinak jdi bojovat s těma svýma udělátkama, než nás tady někdo další načape.''

Povzdechl jsem si. Měl pravdu. Nemohli jsme se nechat načapat ještě takhle. Chtěl jsem být v klidu, ale nemohl jsem, zase mě přemáhala ta bezmoc. Zahleděl jsem se Sniperovi do očí abych našel trochu něhy. Ale byl chladný. Jako vždycky.

,,Notak...'' Pomohl jsem mu vstát. Když se zase díval, dal jsem mu ten stejný polibek na čelo- pak jsem se otočil a rozeběhnul se od svého místa, při cestě jsem si nabil luk a střelil prvního, koho jsem viděl- právě červeného Spye, který se chystal zarazit ránu do Medica. To byla sice trochu podpásovka pro mojí stranu, ale zasloužil si to.

Proč... proč mi to dělá? Tohle nemůže dělat jen tak. Určitě musel zpozorovat, že.. k němu možná něco cítím. Tak proč mi tohle dělá? ,, Tak.. já teda jdu..." řekl jsem tiše a sešel jsem schody až dolů, kde jsem jen malátně sledoval souboj. Nikdo nic nevěděl. Zatím.

Doufal jsem, že to celé dopadne dobře. Co se to se mnou vůbec dělo? Měla to být pusa na utěšení, když si o nás už i Spy myslel, že k sobě něco více cítíme? Zase jsem se přesunul a někdo mě střelil do ramene - to nebylo smrtelné, ale muselo to jít od modrého Scouta, kterého naháněl Heavy.

Měl jsem v sobě smíšené pocity. Ale hlavně zlost. Neskutečnou zlost, měl jsem pocit, že každého, kdo se mi dostane pod ruce, roztrhnu vejpůl. Vzal jsem do rukou Ambassadora a rozběhl jsem se proti červenému Scoutovi, který byl do tří sekund na respawnu.

Pohyboval jsem se až moc po bojišti- nedaleko hightower, ba přímo vedle ní. Měl jsem zvláštní pocit přítomnosti Spye, ale pochybuji, že by za mnou šel uprostřed boje. Ohlédnul jsem se a střetnul se s modrým sniperem, měl u sebe mačetu, kterou mi projel tělo. Obvykle jsem nic necítil, ale tohle bylo, jako kdyby mi od toho napětí ulevil.

Byl jsem neuvěřitelně naštvaný. Povraždil jsem tak polovinu červeného týmu, ale červeného Spye furt ne a ne najít. Chtěl jsem to tomu zmrdovi vrátit, roztrhat ho na cucky, podříznout mu krk, cokoliv. Najednou mě něco napadlo. Vryl jsem si do paměti, že musím hned po souboji zajít za slečnou Paulingovou..

Padnul jsem na kolena a kdesi v dálce pár desítek metrů poznal Spye- pak jsem se zase respawnul hnedka vedle Pyra. ,,Hele, píchneš mi, mate?'' ,,Hudda?'' Zeptal jsem se ho a on hnedka reagoval. ,,S tím modrým bushmenem.'' ,,Uhhhuuuh!'' Rozeběhnul se s Rainbowlerem Pyro.

Konečně konec. Dozněly poslední výstřely, krev začala usychat.. Unaveně jsem zandal Ambassadora za opasek a šoural jsem se směrem k základně. Všichni moji kolegové se šourali jako zombíci, podobně jako já. Sice nám to dneska natřeli, ale já byl sám za sebe spokojený. Měl jsem nejvyšší počet zabití. Takže jsem si mohl gratulovat. Vyběhl jsem po schodech do svého pokoje a začal jsem se převlékat, když v tu najednou jsem si uvědomil, že mi furt chybí ten zatracený butterfly knife. Měl jsem ho docela rád, nechtěl jsem ho nechat u Mundyho. Ano, byl velký risk za ním chodit, ale... zase kdyby ho u něj někdo našel... byl by to průser větší.

Když to všechno skončilo, bylo mi celkem jedno, kdo vyhrál. Zastavil mě Scout. ,,Nepůjdeme na něco k snědku, po takové výkonu?'' Byl v dobré náladě a zubil se. Jenom jsem přikývnul, rozešel jsem se přes base a zamířil si to do společenské místnosti, která sloužila i s kuchyní.

Musel jsem se nejdříve osprchovat, byl jsem celý od krve. Když jsem po asi půlhodině ze sprchy vylezl a oblékl jsem se, dalo mi trochu času, než jsem se odhodlal k tomu, abych se vyplížil ven z pokoje a nepozorovaně se dostal ven na bitevní pole. Zneviditelnil jsem se a přeběhl to tak rychle, jak jsem jen dokázal. Schoval jsem se za sloup u červené základny a rychle jsem na sebe hodil podobu... nechtěl jsem znova být za Medica. Bylo to příliš nápadné. A tak jsem na sebe vzal podobu Pyra a rychle jsem pospíchal dovnitř.

Krátce jsem pojedl v klidu a normální konverzaci pár sandwichů s kuřecím masem. ,,Nos dobrý?'' Zeptal jsem se ho a nandal si brýle. ,,Jo, je to lepší.'' Pousmál se a pokračoval v jeho oblíbeném jídle- nějakém hamburgeru, nebo co to vlastně bylo. ,,Můžu vidět Ahari?'' Zeptal se mě najednou. Nesmí vlézt do mého pokoje, nebo tam najde něco, co bych já ani modrý Spy rozhodně nechtěli... ,,Jo, tak fajn. Jen na chvíli, dneska toho mám nějak dost.'' Usmál jsem se. Asi po tom večeru na všechno zapomněl... A nebo v sobě měl moc alkoholu...Rozešel jsem se s ním směrem ven, kde jsem od voliéry viděl do chodby, kde se nacházel můj pokoj.

Proplétal jsem se chodbama dolní části červené základny tak dlouho, dokud jsem se nedostal na místo, kde jsem konečně dokázal určit směr. Prošel jsem okolo koupelen, ty jsem si pamatoval velmi dobře. Hned naproti byly schody, vedoucí do horního patra. Do patra, kde měl Sniper pokoj. Mohl jsem si z jeho pokoje vzít svůj nůž, naprosto v klidu, bez toho, aniž by mě někdo spatřil. Ale jakmile jsem se vyšplhal po schodech nahoru, spatřil jsem, jak stojí u jeho pokoje Scout a povídá si se Sniperem. Ten zafáčovanej bastard. Ulevil jsem si pár nadávkama, které naštěstí nebyly přes plynovou masku slyšet a jen jsem ty dva z povzdálí pozoroval.

,,Hej, čau Pyro!'' Zavolal na něj Scout. Já jsem jenom klidně mávnul a pousmál se pohnutím jednoho koutku nahoru. Pak jsme se rozešli na další stranu haly, kde byly schody ven, k té voliéře. Nějak jsem si Pyra nevšímal a šel Scoutovi ukázat Ahariho. ,,Jak se mu vůbec daří?'' Zeptal se Scout. ,,No, dobře. Už se obratně vrací a tak... Můžu tě u něj nechat, nic neudělá.. I když je fakt, že mě poslouchá nejlépe.'' Na to mi ani moc Scout neřekl a jenom hleděl. Otevřel jsem voliéru, na kterou Scout hnedka vyšplhal, asi do výšky dvou metrů. Hodil jsem mu rukavici a na zavolání jsem pustil Ahariho ven. Ten několikrát zakroužil nad Scotem a sedl si mu na ruku. ,,Bloody hell...'' Řekl jsem si pro sebe a uvědomil si, jak jsem býval, nebo spíše stále, doufám jsem dobrý přítel se Scoutem. Tohle šplhání po kulovité voliéře bylo jeho oblíbená činnost. Sednul jsem si na trávník a da si čelo na kolena nohou, která byla pokrčená.

Oni mě ignorují, úžasné. Připlížil jsem se ke Sniperovo pokoji a chtěl jsem tam rychle vklouznout. Ale když jsem vzal za kliku, ani se nehnula. Bylo zamčeno. ,, Fichu," zaklel jsem tiše a obrátil jsem se. Kde ksakru jsou? Ve voliéře? Asi jo... Ale jak mám Sniperovi říct, že jsem to já? Rozběhl jsem se za nimi a chvilku je pozoroval. Pak jsem se k přiblížil k Mundymu a jemně mu poťukal na rameno.

Na zaťukání na rameno jsem se opatrně otočil a vzhlédnul k Pyrovi. Měl jsem výraz typu ''co potřebuješ''?

Snažil jsem se mu něco říct, ale vyšlo ze mě jen zahuhňání. Bylo to děsně otravné, tak jsem mu gesty prostě naznačil, aby šel se mnou. ,, Hmhmhmu!"

,,Scoute!'' Otočil jsem se prudce na Scouta na voliéře. ,,Nedávej k němu ten ksicht, bloody hell!'' Zakřičel jsem na něj. Pak jsem se zase otočil na Pyra a zvednul se. ,,Počkej tady, Pyro něco chce!'' Rychle jsem se zvednul a šel tam, kam mě vedl.

Vzal jsem ho pevně za ruku a táhl jsem ho k jeho pokoji. Když jsem se ujistil, že nás nikdo nevidí, sejmul jsem Pyrovu podobu. ,, Zapomněl jsem si u tebe nůž, musím si ho vzít zpátky!"

Hrozně jsem se ho leknul a nakrčil nos. ,,Sakra, za Pyra se už nepřevlíkej!' Syknul jsem na něj a rychle otevřel, strčil jsem ho do pokoje a rychle hnedal jeho nůž.

Začal jsem prohledávat celý Sniperovo pokoj, přehazovat jeho oblečení a nábytek, ale nůž nebyl nikde k nalezení. Zatímco jsem si sám pro sebe nadával, z chodby se začaly ozývat Scoutovo kroky...

,,Proměň se!'' syknul jsem na něj potichu a snažil se nalést jeho nůž... Á, tady je! Na tom nejblbějším místě, přímo v posteli. Podal jsem mu ho a vyšel z mého pokoje. Když jsem viděl Scouta, zavrčel jsem. ,,Kam jsi ho dal?" Myslel jsem toho orla.

Rychle jsem se přeměnil zpět na Pyra a schoval jsem nůž do kapsy, jakmile jsem ale chtěl vyjít ze dveří, narazil jsem na Scouta s čevreným okem. ,, Kam jsem ho dal? Lítá si ve voliéře, ale ten kretén mě klovl do oka!"

,,Hej, to není kretén, to je společník!'' Přišel jsem k němu a bouchnul ho lehce do ramene. ,,Ukaž,'' sáhnul jsem mu na obličej a podíval se mu na to oko. ,,Trochu očních kapek, dnes žádný alkohol a mělo by to být v pohodě. Je to jenom podrážděné.'' Pousmál jsem se. ,,Jenom tu hledal něco v koupelně, co u něj chybělo. Už to má a my se můžeme vrátit. Nebo máš něco v plánu?'' Podíval jsem se na Scouta..

Scout se na nás dva podíval dost podezíravě. ,, Jo? A co hledal?" nadzvedl jedno obočí. ,, Nastražujete past na tvého miláčka, hm?"

,,Počkat, o kom to mluvíš?'' Zaeptal jsem se ho a uchechtnul jsem se, přičemž jsem napodobil obočí, jako ho udělal Scout. ,,Ne, jenom štětku do záchodu.'' Zavtipkoval jsem.

Snažil jsem se chovat jako Pyro, mumlat a rozhazovat rukama, ale Scouta to nepřesvědčilo. ,, Myslím toho zakuklence od modrých, se kterým si spal." usmál se sladce. Ten hajzl...

,,Hele, neviděl jsi blbě i před tím? Pokud vím, tak jsem tu odpoledne měl Medica, před desátou už byl pryč... Nepamatuješ, jak jsem šel večer chodbou a mluvili jsme spolu?'' Řekl jsem překvapeně. Sanžil jsem se dělat blbého.

Začal jsem trochu couvat. ,, Ale notak, náš Spy mi všechno řekl, nedělej ze sebe pitomce..." pohazoval Scout hlavou, jak se na Bostonský usmrkánky sluší.

,,Mysli si, co chceš.'' Zazubil jsem se a dále dělal blbého. ,,I tak, neodpověděl jsi mi... Má někam namířeno, nebo ne?''

,, Měl jsem popravdě zamířeno za tebou," začal mě odhánět. Poslušně jsem se šel schovat na schody, ale stále jsem je pozoroval. ,, Abych zjistil, co vy dva s modrým Spyem máte..."

,,Aha, tak pojďme." Řekl jsem možná až děsivě klidně a pohlédl na Pyra- ,,Omluvis nás?" Zeptal jsem se ho a šel za Scoutem.

Kývnul jsem, ale stejně jsem se držel v povzdálí. Scout Snipera vtáhnul do pokoje a zavřel, jakmile tak udělal, natiskl jsem se na dveře a poslouchal.

,,Co potřebuješ vědět?" Zeptal jsem se Scouta. Vždycky jsme byli dobří přátelé a všechno jsme si říkali.

,, Chci jen vědět, co byl tvůj záměr? Vzít do naší základny modrého Spye? Nechat ho přespat u sebe? Ve své posteli?!" Šílel Scout. ,, Jestli nejste vy dva teplí, tak co. Ksakru. Jste?!"

,,Nespal v mé posteli, spal v té vedle." Zamračil jsem se. ,,Ani nevim, proč ke mě přišel. Prostě jsme se stali... Přáteli... I kdyz on se chová, jako kdyby byl pro něco víc..." Neměl jsem koule na to mu rict, že k němu něco citím.

,, Mám fotky "mate", vím moc dobře, že jste se k sobě teplili..." řekl povýšeným hlasem a stále měl na tváři idiotský úsměv. ,, Je to v pohodě, můžete šoustat kde chcete, dokud se nám to nebude montovat do práce.. a dokud to Administrátorka nezjistí.

Zůstal jsem se mračit, cejtil jsem se hrozně blbě. ,,Díky za povolení, mami" řekl jsem otráveným hlasem. ,,Očividně ti na tom ale něco vadí... Ale co?"

Scout si založil ruce na hrudi. ,, No, rozbil si mi vztah se slečnou Paulingovou a teď spíš se Spyem, cítím se kapku frustrovaný," měl vynervovaný výraz, zatímco upíral své oči do těch Sniperovo.

,,To nebylo vážné. Chtěl jsem Ti ukázat, jaká to je ženská, když tam ty jen tak stojíš a její pozornost získá jiný. Važ si jí, mate... Promluvím s ní." Slíbil jsem Scoutovi
Ale jemu se to stále nezdálo dost. ,, Ale- stejně. Vysvětli mi to. Chápu, že Heavy spí se Sashou v posteli, ale dva chlapi v posteli, nepřátelé a navíc po jednom dni? Vždyť si ho i políbil, jeezz..."

Rozhodli jsem rukama. ,,Ty vole, to snad máte ty kamery a foťáky na prdelích, nebo co..." Zavrčel jsem. ,,A Pusa něco znamená? Nežárlíš tak trochu?"

,, Ž-žárlit? A já? N-na tebe?! H-ha ha..." rudnul Scout, ale stále si snažil udržet důstojný výraz. Vypadal doopravdy dost frustrovaně...

,,Když koktáš, tak kecáš." Řekl jsem mu. ,,Tak jěstě Něco, rudý Sherlocku?

Scout teď vypadal naštvaně, ba i dotčeně. ,, Už nic." Odsekl. ,, Ale budu tě sledovat. Nebudeš mít ani chvilku klidu. Pořádně si na toho tvýho zakuklence došlápnu, na to se spolehni." Zavrčel na něj a zabouchl dveřmi. Když odešel do areálu, byla má chvíle, abych vylezl ze svého úkrytu. ,, Mundy?"

Nechal jsem ho odejít. On fakt žárlil, no to mě poser na holý záda. Šel jsem ke dveřím a pomalu je otevřel. Vykouknul jsem ven a hledal Spye.

Vklouzl jsem ke Sniperovi do pokoje, jakmile otevřel dveře a zděšeně jsem zamknul. Postavil jsem se před něj a koukal jsem mu hluboko do očí. Celý jsem se klepal. ,, Tak co ti říkal?"
Sklopil jsem pohled. Cítil jsem se děsně, jako kdybych byl zahnaný do kouta. ,, No a... co... co si o tom, co říkal, myslíš?"

,,Vadí mu to, byl rudý jako rak." Řekl jsem a nasucho polknul. ,,Neptal se tě někdo z týmu, co máš v plánu?..." Zeptal jsem se ho trochu vážně.

,, Neptal, jediný, kdo si všiml, že jsme byl pryč, byl Medic..." pohlédl jsem na své ruce a ztišil jsem hlas. ,, Myslíš si, že na tebe žárlí?"

,,A ještě červený Spy.." Řekl jsem v hlubokém zamyšlení. ,,No, ano..." Řekl jsem a promnul jsem si obličej. Pohlédl jsem na modŕeho Spye a vydechnul.

Povzdechl jsem si. Chtěl jsem ho obejmout, jakkoliv se ho zase dotknout, ale risk byl příliš vysoký... ,, Tak... Eh... Nemohl by jsi mě alespoň... doprovodit ke slečně Paulingové."

,,Proč k ní? Jo, doprovodím tě." Řekl jsem klidně a říkal si možné důvody, proc vlastně jde za ní. Jenom jsem otevřel dveře a vyšel ven, mířil mlčky ke společenské místnosti.

,, Merci," řekl jsem tiše vzal na sebe podobu Pyra. Následoval jsem Mundyho kroky a nervózně se klepal. Proč by Scout žárlil? Proč by žárlil zrovna na Snipera? Je to kvůli mě? Jenom kvůli mě? ,,Kde přesně ji najdu?"

,,Bude ve své kanceláři, touhle dobou. Nebo spise u Administrátorky." Zamířil jsem chodbou dolů, po schodech a rovně okolo společenské místnosti. Prošel jsem černými dveřmi a objevil se se Spyem v chodbě, kde to bylo viditelně jiné, než v ostatních chodbách. Bylo poznat, že tohle je její miśto- Administrátorky. ,,Slečno Paulingová?" Řekl jsem jasně a hlasně.

Uslyšel jsem z druhé strany chodby klapání podpatků. Pohlédl jsem na Mundyho a trochu jsem začal uvažovat, zda je dobrý nápad jít s tímhle přímo za ní. Mohl jsem počkat... Mohl jsem se Snipera zeptat... Ale už byla tady, vlasy stažené v ulízaném drdolu, bystré zelené oči, trochu posmutnělé, ale stále plné života.

,,Co jsi potřeboval, Mundy?" Zeptala se mě s trochu překvapeným a uhnaným pohledem. ,,Tady Pyro po tobě něco chtěl," pousmál jsem se a o kousek couvnul. ,,Aha, tak sem s tím, Pyro. Asi budu mít trochu problem ti rozumnět, ale už jsem si zvykla." Zasmála se mezi řečí Paulingová. Mile se usmívala.

Trochu jsem zavrtěl hlavou a naznačil jsem jí, aby šla se mnou do její kanceláře. Pochyboval jsem, že mě slyšela zřetelně, ale z mých gest a máchání rukama zřejmě pochopila, o co jsem ji žádal. Pohlédl jsem na Mundyho takovým tím vděčným výrazem, ale pravděpodobně mu to bylo fuk..

Pousmál jsem se na oba dva, včetně Spye v převleku a šel pomalu zase zpátky. Možná že se sednu v téhle chodbě na jednu z laviček. Sednul jsem si a všimnul si okna - mol bych si zapálit. Takže jsem si otevřel okno a rovnou si sednul na parapet, zapálil si. Slečna Pauligová se přesunula za svůj stůl. ,,Tak o čem jsi chtěl mluvit, Pyro?" Zeptala jsem se ho a usmála se.

Nevěděl jsem, zda ji moc nevyděsí, když se přeměním přímo před ní. I když.. kdybych tak neudělal, bude si myslet, že Pyrovi přeskočilo. Nakonec jsem se zbavil jeho podoby a podíval jsem se na slečnu Paulinogovu, která vypadala trošku vystrašeně. ,, Potřebuji se vás na něco zeptat, ale Administrátorka se o tom nesmí dozvědět."

,,Jestli mě tu s vámi někdo uvidí, příjdu o pŕaci!" Řekla trochu rázně, přičemž se postavila ze židle a opřela ruce o stůl, přesto ale potichu. Neuměla moc křičet, ale žena se v ní nezapřela. Srovnala si obleček a pokusila se uklidnit. ,,Co potřebujete?"

,, Nic proti vám slečno, ale vy pracujete pod oběma týmy..." urovnal jsem si kravatu a trochu jsem ztišil hlas. ,, Přišel jsem sem proto... protože jsem se chtěl zeptat, zda je možné přejít z modrého do červeného týmu. Natrvalo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.