Natural Enemies- Sniper x Spy FF Part 4

21. ledna 2017 v 22:00 | Zero a Jackie |  Fanfikce
,, Oui," pozvedl jsem skleničku. ,, Tak na co připíjíme?" snažil jsem se zlé představy zahnat alespoň vínem.

,,No, na to, že po kolika letech nejsem ti dva, kteří si jdou po krku." Zvednul jsem skleničku a čekal na jeho reakci.

Najednou někdo zaklepal. Nasraně a rázně. ,,Snipere?!" Byl to Scout. Nasadil jsem trochu výraz zbabělce a pohlédl na Spye.

Srdce mi vyskočilo až do krku, rychle jsem se schoval za pár beden, co tam byly a snažil jsem se někde nahmatat Medicovu masku. ,, Jdi to vyřídit, musím najít masku," ukázal jsem Mundymu, ať jde otevřít.

Rychle jsem se zvednul a šel ke dveřím, otevřel jsem. Stál tam zamračený Scout a hnedka se na mě vrhnul s prstem namířeným ke mě, rozhazoval rukama apod. ,,Myslel jsem, že nejlepší kámoš mi nebude dělat do holky!'' Řekl- měl jsem pocit, že kdyby byl mladší, rozbrečel by se. ,,Ber to jako varování od přítele. Když se holce nevěnuješ, špatně to dopadá. Jako třeba takhle.'' Zabručel jsem a poslouchal, zda-li nedělá ten zakuklenec nějaký bordel či zvuky na střeše. ,,Jo, tak od kamaráda... Jestli s ní něco budeš mít, tak...'' Odhrnul od australana zrak a díval se někam do rohu otevřených dveří. Jako kdyby poslouchal.

Konečně jsem nahmatal Medicovu masku a nasadil si jí. Popravdě mi bylo Mundyho trochu líto, byla to z velké části moje chyba. Zatáhl jsem ho do tohohle průseru, musel jsem ho z něho i dostat. Dlužil jsem mu to. Naposledy jsem do sebe kopnul víno a vlezl jsem za ním do jeho pokoje. Spatřil jsem Scouta, jak se k němu napřahuje a chce mu dát pěstí. Chytil jsem mu ruku, přesně ve chvíli, kdy se vymrštila směrem k Sniperovo obličeji. ,, CO si myslíš, že děláš?"
Scout byl oproti mě viditelně menší, ale páru měl.


Měl jsem těsně před mým obličejem Scoutovu ruku. Rudá, lesklá rukavice mi řekla, že to bude ten, kdo mě zatáhnul do tohohle. ,,Co tu dělá on?'' Zeptal se krátce v té jeho... Až trochu dětinské nasranosti, kde nepřemýšlí. Pak se zase pohledem přesunul na mě, probodával a mlátil mě baseballkou nesčetněkrát.

,, Šel jsem se s Herr Mundym jen napít vína, dál od vás ožralů, a myslím si, že tě tam dole čeká tvá přítelkyně, ke které ses mimochodem moc hezky nechoval." urovnal jsem si volnou rukou brýle. Ksakru. Stále jsem si na to nemohl zvyknout, Medic má tak obrovské ruce... ,, Co kdyby si se sbalil a odešel pryč, bitte?"

Zasmál se, i když mu ruku držela Medicova obrovská pracka. ,,Takže vy se tu teplíte u vínka?'' Zasmál se znovu. Tisknul jsem ruce v pěst a měl jsem nakrčený, výrazný nos. Zaskřípal jsem zuby a než se vychechtal, ještě jsem mu dal šanci, aby měl dostatek smíchu pro dnešek. Jakmile otevřel oči, schytal rychlou a efektivní pěst do obličeje. Jen jsem tak nad ním stál a díval se. Pár sekund se musel držet za obličej, o tom žádná.

Koukal jsem na kňučícího Scouta a Snipera s pěstí, výhružně zdviženou do vzduchu. Netrvalo dlouho a Scoutovi začala téct z nosu krev. O to, jak víc byl vyděšený, byl i naštvaný. Když zjistil, že mu Sniper svou drtičkou zlomil jeho bulíčkový nos, v jeho očích se objevil touha mu to vrátit. Stoupl jsem si mezi ty dva orangutany, aby se tu na místě neporvali a vrhl jsem na Scouta vražedný pohled.

Souboj s nejlepším přítelem? Proč ne, to je v dnešní době normální. Jednou jsem se zkusil vyhnout Medicovi, aby mi to mohl Scout vrátit. Nebo se spíše pokusit. Za moment se Scout zvednul a pohlédnul na ruku od krve. Natáhnul ruce přes Medica, který mezi námi stál. Kdo ví, kdy mu vyprší vlastně převlek, uvědomil jsem si. A Scout nesmí nic vědět, hlavně on ne. Přesto mi v ksichtě držel nasraný výraz.

Už mi došla trpělivost. Musel jsem uznat, že jsem měl.. Snipera... rád. ,, PŘESTAŇ." vzal jsem Scouta pod krkem. ,, NA NĚJ." přitlačil jsem ho ke zdi. ,, NEUSTÁLE." praštil jsem jeho hlavou o stěnu. ,, ŠAHAT!"

Medica očividně nepoznával. Byl vysílený a očividně rozrušený z toho, co se mu v několika sekundách přihodilo. Když s ním bouchnul o zeď, cuknul jsem sebou. ,,Medi-'' V hlavě jsem si dořekl, že tohle stačí. Tohle bylo možná až moc ochranářské na nepřátelského Spye, který ze mě chce udělat gentlemana. Scout se držel při vědomí jen tak tak, Spy mu dal za vyučenou.

Chvilku jsem mu rukou drtil hrdlo, nevím, co ve mě tak vřelo, že mě to málem dohnalo k tomu, abych Scouta udusil, ale jedno jsem věděl - nikdy jsem tohle kvůli nikomu neudělal... Uvědomil jsem si, že je tohle příliš moc. Pustil jsem Scoutovo krk a uhladil jsem si kravatu, jakoby se nic nestalo. Chvilku jsem jen na Scouta koukal, jak si mne krk a lape po dechu. ,, Jdi."

Scout se stěží zvedl a ještě se na oba dva podíval. Raději se zase obrátil hlavou na svojí cestu, protože ode mě byl už pomyslně několikrát prohnán salvou šípů. Když byl pryč,díval jsem se stále na místo, kam vlastně Spy Scouta pustil na zem.

Podíval jsem se na své ruce. Vůbec se mi tohle chování nepodobalo. Možná německým šíleným doktorům, ale mě ne. Zamknul jsem za Scoutem dveře a obrátil jsem se na Snipera s trochu omluvným pohledem. Určitě si musel všimnout, že tu něco nehrálo..

Nic jsem mu neřekl. Když jsem vstoupil do místnosti, výraz jsem měl takový... Podobný, ale přeci jenom jsem se nepokusil Scouta udusit. Zabít ho. Zanedlouho bude večer, tohle mě tak unavovalo... Zase jsem vylezl na střechu. ,,Přeměň se, bude to tak bezpečnější.'

Kývnul jsem hlavou a lezl jsem zpátky za Sniperem. Celý jsem se klepal. ,, Ale notak," říkal jsem si. ,, Každý den na bojišti zabiješ tolik chlapů, teď si jen přiškrtil toho malého pitomce z Bostonu... Ale... v zájmu jiného." Musel jsem si pročistit hlavu. ,, Mundy?"

,,To už mě rovnou může nechat padnout ze střechy,' pomyslel jsem se zase já. Šel z něj strach- jo, znal jsem Medica v těch jeho vraždících... horečkách, ale Spye v převleku za Medica ještě ne. ,,No?'' Zabručel jsem, zatímco jsem si sedal.

,, Když ti teď řeknu jednu věc, slíbíš mi, že se na mě nenaštveš?" vyndal jsem si třesoucíma rukama cigaretu a sednul jsem si vedle Snipera.

Nedopověděl jsem mu, jenom jsem si zapálil a zíral do dálky. Kdybych mohl, přes tu otupělost bych mohl mít uši až u jeho hlavy, abych slyšel, co chce říct. Nebyl jsem naštvaný, jenom překvapený z celé události-tak přeci, Scout býval můj dobrý parťák.

,, Tak tedy nic..." řekl jsem si a pohlédl jsem do dálky. Docela by mě zajímalo, jestli si vůbec můj tým všimnul, že jsem zmizel. Ano, mizel jsem často, ale... Jsem si skoro jistý, že mě tam všichni nesnáší. Bylo by jim fuk, kdybych zmizel už navždy... Měl jsem pocit, jakoby něco ve mě s tímhle pocitem umřelo a nutilo mě brečet..

,,Ne, mluv. To mlčení mělo být souhlasné...'' Dostal jsem jenom ze sebe a vydechnul. Ani jsem se nehodlal v hlavě hádat, co mi chce říct. Bylo to všechno hrozně zamotané. Pohlédl jsem na něj.

Těžce jsem se nadechl a vydechl. Popotáhl jsem z cigarety a radši jsem od něj stydlivě odvrátil zrak. ,, Co kdybych ti řekl, že-" trochu jsem se zadrhl. Nebyl jsem si vůbec jistý, zda se mu mám přiznávat. ,, Vlastně... Radši nic."

Nádech a výdech jsem po něm zopakoval. Chvíli jsem na něj ještě hleděl a snažil se dostat možnosti toho, co mi chtěl říct z hlavy. ,,Dobrá, mate...'' Jenom jsem řekl utlumeně.

,, Prostě... Přišlo mi rozumný tě bránit..." řekl jsem si pro sebe tiše, doufal jsem, že mi vítr vezme slova z úst, ale zdálo se, že australanovy uši mě uslyšely. Schoval jsem se za skleničku vína a sledoval jsem západ slunce za obzorem, zbarvující krajinu do romantické červené barvy...

Tak nějak jsem začal myslet na spánek. Dnešek mne natolik unavil, že jsem se donutil lehce přivřít oči. Když mi došlo, co řekl- jelikož mým uším nic neunikne, zase jsem oči otevřel a otočil se celým tělem k němu. Teď jsme od sebe byli necelý metr. ,,Co udělat proto, aby jsi řekl to, co jsi chtěl říct?'' Pozvednul jsem jedno obočí.

Sniper se ke mě otočil. Ksakru... Nemohl jsem se na něj ani podívat po té sprše. Byl jsem rudý, i když jsem byl v převleku za Medica. Odvrátil jsem od něj pohled a nechal jsem ho si domyslet, kolik jsem toho ještě chtěl říct, ale nemohl jsem, protože mě tělo přestalo poslouchat..

Sralo mě, jak je pořád v převleku a tak jsem se k němu úplně přisunul, nedbal na jeho výrazy a začal jsem mu sahat po kapsách po tom jeho udělátku, ale nemohl jsem to najít.

Mundy mě začal znenadání ošahávat. Můj bože. Chtěl jsem mu něco říct, ale vydal jsem ze sebe jenom zděšené koktání. Celé tělo mi ztuhlo, zatímco jsem vnímal, jak jezdí rukama po mé kůži přes oblečení...

,,Áh, tady to je!'' Vzal jsem tu krabičku do pracek a cosi na ní zmáčknul. Spy se proměnil a když jsem ho viděl zase v jeho podobě, řekl jsem si pro sebe. ,,Takhle je to lepší,'' ale nedošlo mi, že jsem si to sice řekl pro sebe, ale před ním. Okamžitě jsem zrudnul a přestal po něm lýzt. ,,Promiň, mate,''

,, Oh, no... T-to... Nevadí..." pokusil jsem se o co nejméně trapný úsměv a dal jsem si pro jistotu nohu přes nohu. ,, J-je to v pořádku..."

Zase jsem si odsedl od něj a řekl si, že už víno pít nebudu. Ten čas ubíhal nějak rychle, už zapadalo slunce. Od zdola se ozývalo typické rušné řvaní a oslavování - dnes to byl neúspěch. Vsadím se, že Scout leze za Paulingovou, aby mu ošetřila bebí.

Povzdechl jsem si a zadíval jsem se do dálky. Moje tělo bylo ze Sniperovo doteku neustále vynervované, ale snažil jsem se to hrát na klid. Načapal jsem svoje svědomí, jak žadoní po dalším doteku, ale ihned jsem tyhle pocity zahnal zatřepáním hlavy. Ale furt se to dralo na povrch. Posunul jsem se k němu nepatrně blíž...

,,Nejsi unavený?'' Snažil jsem se se nějak navodit konverzaci... Krátce jsem si zívnul s mohutnou rukou před pusou. Několik sekund současně jsem se neodtrhnul od Sniperova výrazu v barvách nebe na jeho obličeji.

Kousnul jsem se do rtu. Oči mi stále nemohly přestat jezdit po jeho těle. Naštěstí mě z toho tranzu probral jeho hlas. ,, Trochu jsem... Ale myslím si, že tohle bude dlouhá noc. Tedy pokud nezavřeme dveře..."

,,Však jsou zavřené. Zavíral jsi je ty...'' Řekl jsem trochu popleteně. ,,No, na střeše ale spát nebudu, pokud myslíš dveřmi tyhle dveře'' ukázal jsem na ty, které tvořily okno.

,, To taky," vyfoukl jsem kouř z cigarety. ,, Nechceme přece, aby nás Scout ve spánku zamordoval, že ne?"

Já už svojí cigaretu dokouřil. Docela se mi chtělo spát, ale na druhou stranu jsem nechtěl, aby tenhle den, tahle chvíle skončila... ,,Chceš tady jít?...'' Zeptal jsem se ho opatrně, viděl jsem, jak je rozrušený. ,,Jo, a... Mě by zamordoval prvního.'' Usmál jsem se a při té představě se mi udělal knedlík v krku. ,,Ale žádně proměny v noci, ano?'' Ani jsem upřímně neuvažoval, že by snad mohl spát vedle mě..

,, Oui... Ale co když se nám přece jenom Scout dostane do pokoje? Co potom?" kousl jsem se do rtu. Nervózně jsem přejížděl pohledem po jeho obličeji... Chtěl jsem... doufal jsem.. že bych spal vedle něho. Ale věděl jsem, že on, rezervovaný asociál, by na něco takového ani nepomyslel... vymluvit se na zimu? No nevím..

Na druhou stranu se mi ale jeho přítomnost neprotivila. Možná, já sám jsem v tom měl nejasno... Odskočil jsem si do koupelny, udělat večerní hygienu a trochu se upravit. Za táhnul jsem rolety, zamknul dveře, takže v pokoji byla téměř tma. Až po chvíli si oči zvykly. ,,v čem budes spát?" Zeptal jsem se ho.

,, Asi jenom ve spodním prádle... Nic jiného tu nemám a..." podíval jsem se na Snipera a nervózně se zasmál. ,, Heh... přece nechceš, abych tu spal nahý, že..."

,,Ne, to ne-" Já jsem udělal to samé- svléknul jsem se jenom do slipů a rovnou zaplul do postele.

Nemohl jsem si dovolit rudnout. Teď ne. Odvrátil jsem zrak a radši jsem se začal svlékat i já. Musím uznat, že svlékat se s třesoucíma rukama a nohama do kříže bylo děsně těžké..

Byl jsem rychle navyklý i v takové tmě, přesto jsem viděl jeho figuru, jak se křečovitě svléká. ,,Chceš pomoct?" Řekl jsem a sednul jsem si na postel tak, že jsem vypadal jako duch, co má obličej. Takové to roztomilé, kdyz přes sebe hodí nekdo peřinu či deku a je mu vidět jenom obličej.

Oh můj bože. O to.. Jak...? ,, No, já eh..." koktal jsem a snažil se vymyslet, co mám dělat. Mám se vymlouvat, i když celé moje tělo křičí ano? ,, Kdyby si byl tak hodný..."

Zvednul jsem se a došel až k němu. ,,Opři se mi o ramena," řekl jsem klidně a pomáhal mu postupně sundával kalhoty. Rudnul jsem. Něco mi říkalo, že ho mám k sobě pustit, alespoň na postel...

,, O-oui..." třásl jsem se jako osika. Kdyby se mě ptal, rozhodl jsem se, že to svedu na zimu... Ale i tak to bude příliš krkolomné, jestli si nevšiml červené barvy v mých tvářích, roztřepaných rukou a toužebného pohledu, musel být slepý. Udělal jsem, co chtěl a dál jsem čekal, chvějící se pod jeho doteky.

Dále jsme pokračovali sakem a košilí. Je fakt, že se tu celý den větralo, takže trochu chládek tady byl. ,,Hrozně se třeseš..." Pronesl jsem krátce a následně z něho dostal i košili. Teď jsme byli komplet ve spodním pŕadle. Teda, až na Spyovu masku.

,, J-jo, no já, eh... je mi... dost chladno..." zamumlal jsem a cítil jsem, že si za chvíli rozkoušu ret do krve. Byl jsem s ním v jedné místnosti, ve spodním prádle... hned před ním! Nesmím se podívat dolů, nesmím se podívat dolů... opakoval jsem si.

Obešel jsem ho a lehnul si do postele. Bylo mi jedno, jestli si ke mě Lehne, nebo ne... Nedával jsem nějak najevo nesouhlas, naopak.

Viděl jsem v jeho pohledu výzvu. Nebo spíše souhlas k tomu, abych si lehl vedle něj. Nechtěl jsem být vtíravý, ale nemohl jsem si pomoct. Dokud byla příležitost, chtěl jsem se jí chopit. Opatrně jsem si lehnul na postel čelem k němu a pozoroval jsem jeho reakci.

Jakmile jsem slyšel zvuky trochu vrzající, velké postele, lehce jsem znervózněl. Když si lehnul přede mě, uvolnil jsem se a jednu nohu lehce pokrčí dopředu. Chtěl jsem ho obejmout...
Sniperovo výraz byl až nečekaně klidný. Myslel jsem si, že mě odežene nebo se ke mě obrátí zády, ale on vypadal... spokojeně.

,,Nebyla ti náhodou zima?" Zeptal jsem se a zazubil se. A pak, kdo se to tady teplí... Oba dva. Prohŕabnul jsem si vlasy. Byl jsem hodně unavený.

,, J-jo, byla-" nemohl jsem se zbavit své nervozity. Cítil jsem, jak mě začíná škrtit moje maska. ,, Nebude vadit, když si to sundám?"
,,No, samozřejmě, že ne." Uchechtl jsem se a spokojeně se zadíval na Spye. Přemýšlel jsem, zda-li se ho nějak dotknout nebo si ho prostě přitisknout a spát.
Opatrně jsem si masku sundal z obličeje a prohrábnul jsem si vlasy. Z celého srdce jsem doufal, že si v té řídké tmě nevšimnul mých jizev... Snažil jsem se nahnout přes něj a položit masku opatrně na noční stoleček, ale tak trochu jsem ztratil rovnováhu...

,,Ugh!" Vyšlo jenom ze mě, tohle jsem nečekal. Úplně slepý jsem zvednul svýma prackama Spye, uchopil jsem ho za předloktí. ,,V pohode?" Dal jsem si ho vedle sebe.

,, J-jasně, s-spíš co ty?!" Vydal jsem ze sebe zděšeně. Byl jsem totálně rudý, mon dieu...
Úplně jsem to posral. Jsem totální idiot, chtěl jsem se líbit, ale ne takhle moc...

,,V pohodě, jenom jsem už napůl spal... Tak to pojďme zkusit znovu..." Otočil jsem se k němu a obejmul do tak, že měl svoji hlavu pod krkem. Spokojeně jsem vydechnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.