Natural Enemies- Sniper x Spy FF Part 6

24. ledna 2017 v 19:37 | Zero a Jackie |  Fanfikce
*tady to nsfw začíná B)))) *

,,A kdo by vás nahradil? Proč chcete přejít?" Přešla úplně jeho poznámku o tom, že je pro oba dva týmy. ,,Sice pracuji pro oba, ale tohle je půda červených."

,, Dokážete si sehnat jiného žoldáka, není tomu tak?" Odvětil jsem nevraživě. ,, Proč? No... to je komplikované."

,,Nemůžu Vám slíbit, že je to možné. Dá se nahradit, ale je to hodně komplikované. Asi o tom důvodu nechete mluvit, já o něm ale pomlčím... Přesto ho budu muset vědět. Ne teď, nechte si to projit´t hlavou."

,, Oui," řekl jsem a rozhlédl jsem se po její kanceláři. ,, Nejsou zde kamery nebo štěnice, že ne? Jestli nejsou, klidně... ah... bych vám ten důvod mohl říct..."

,,Nemusíte hned. Sniper? Dalsi kamaradčofty?" Zeptala se ho až narovnala a si brýle. ,,A ne, nejsou."

Ztuhnul jsem. To se to doopravdy kvůli tomu kokotovi takhle rozneslo? ,, J-jak o tom víte?"

,,Víte, jak šel s vámi... proč by vás doprovázel, nešel jen tak." Řekla a pomalu se posadila do polstrovaného křesla. Najednou mohli šlyšet tupou ránu, jako kdyby někdo na něco skočil. Byl jsem to já, když jsem se rozhodl, že se projdu po střeše. Možná že jsem je trochu vyděsil.

,,Snipey?" Zavolal na mě Scout a vydal se za mnou nahoru na střechu. Vypadal šťastně, že mě vidí.

,, Mohl si myslet, že jsem Pyro a chci jen pomoct.." zarazil jsem se, když jsem uslyšel tupý náraz na střeše vedle okna slečny Paulingový. ,, Ale stejně.. myslíte si, že je přestup možný?"

,,Spíše ne. Dva Spyové by se museli střídat a pochybuji, že by se ze soků stali přátelé." Řekla Paulingová a otočila se do okna. Nic neřekla, ale jasně viděla Snipera jak si sednul vedle Scouta, který k němu s úsměvem šel. ,,Proč tak moc chcete přestoupit? A jak najdeme někoho se zkušenostmi, jako jste vy?"

,,Co ty tady?" Pousmál jsem se a on si sednul asi půl metru ode mě. ,,Myslel jsem, že jsi už někam zmizel. Nebudeš dneska zase chlastat, že?"

,, Můžu vám doporučit mého starého známého, prosím, já jen..." odmlčel jsem se. Nechtěl jsem Paulingové ukázat svoji... jemnou stránku. /,, Dneska ne," usmál se Scout a vypadal trochu smutně. ,, Chtěl jsem se ti omluvit za to, jak jsem se choval..."

,,Fakt, není ti špatně, nemáš teplotu, mate?" Sáhnul jsem mu z legrace na čelo a a nahlas se zasmál. Muselo to být slyšet i do okna Paulingové, které bylo pootevřené. ,,Opravdu? I tak, pokud máte špatné vztahy s týmem, můžeme to konzultovat. Kamarádství mezi dvěmi týmy ale netolerují. Nic Administratorce říkat nebudu, ale vy mi budete muset povědět více.

,, Nech toho, jsem výmečně dost hodný a citlivý," naparoval se Scout, jakoby byl pyšný na to, že se dokázal omluvit. ,, Prostě... Jsem sám..."/ Už mě to přestávalo bavit. ,, Slečno Paulingová, určitě víte, že v mém týmu mě všichni nesnáší. Co potřebujete tak nutně vědět, aby jste mě nechala přeřadit?!"

Trochu se zarazila a v očích měla strach. ,,Ještě budu konzultovat s Mundym." Řekla jenom, jemně a měcce. / ,,Opravd-?" Zarazil jsem se, když uslyšel silný hlas, jakžtakž jsme ho poznal. Spy, ozvalo se mi v hlavě. Zpětně se ozývaly hlas Paulingové. ,,Tak, omluva, přijímám. Ještě Něco?" Zeptal jsem se a zazubil se.

,, Už asi ne," kousl se do vnitřní strany tváře. ,, Můžeme někdy zajít na pivo, jestli chceš.."/ Furt jsem měl zvýšený hlas, nevědél jsem, co mě tak vynervovalo. ,, S Mundym? Okay! Hned ho zavolám!" Skoro jsem řval. Otevřel jsem okno. ,, Mundy pojď-" zadrhl jsem se, když jsem ho spatřil sedět vedle Scouta.

,,A co teď, že bychom zašli? K voliéře?" Postavil jsem se a najednou mi něco vzalo klobouk- něco, co letělo. Ahari. ,,Bloody hell, ty jsi ho nezavřel, že jo?" Zavrčel jsem a přestával vnímat to, co se dělo u přiorevřeného okna kanceláře.
Ahari si mi sednul na hlavu, ale odehnal jsem ho, jelikož bych mohl mít v hlavě klidně několik děr. Nastavil jsem mu ruku, na kterou si sednul a doufal jsem, že se nerozhodne pociťovat nejistotu a nezarývat do mé ruky drápy.

Rychle jsem okno zavřel a otočil jsem se ke slečně Paulingové. Nervózně jsem se usmál. ,, No... dobře... fajn. Okay." Pomalu jsem začal couvat ke dveřím a přemýšlel nad tím, co Scout u Mundyho zase dělá./ ,, Klidně, ale nechci si Ahariho zase brát na ruku. Nechci vypadat jako Demo." Zavrčel Scout na ptáka, který ho klovl do oka.

,,Takže... Zastavíte se? Případně vás někde odchytnu...'' Začala si rovnat papíry na stole. Jenom ho sledovala, jak odchází./ ,,Ne, neboj se.'' Ahari mi začal zarývat drápy do ruky a já silně zasyčel. Bolelo to, i když jsem byl na něj zvyklý- stalo se mi jenom ale párkrát, že jsem ho takhle musel nést. Po asi minutě nošení mi došlo, že bych mohl chytit nebezpečnou infekci a mávnul jsem rukou nahoru. Ahari se rozlétl.

,, Kdy se vám to nejvíce hodí? A kde? Nechci zase lézt do základny červených..." urovnal jsem si klopu na saku a vzal jsem za kliku./ ,, No," protáhl si Scout ruce. ,, Co zajít za týmem? Možná by tě rádi viděli po tom, co si byl neustále zalezlý v pokoji- eh, no nic..."

,,Nechám vám zprávu, nebo příjdu za vámi. Zítra po misi, třeba?'' Zeptala se ho./ Zabručel jsem. No, fajn... Když to chceš.'' Řekl jsem a podíval se na pootevřené okno kanceláře. Proč mi přišlo, jako kdyby mě někdo volal...

,, To by šlo... Děkuji slečno." zamumlal jsem už skoro neslyšně, když jsem si na sebe vzal podobu Pyra, vylezl jsem ven před její kancelář a vydal se po hale dolů, odkud se ozývaly nepříjemné zvuky.../ Scout šel po jeho boku a po chvíli ticha se ozval. ,, Mohu mít na tebe dotaz?"

,,Jasně, mate.'' Řekl jsem zatímco jsem s ještě pár zasyčeními díval na ruku, z které mi teklo pár pramínků krve. Snažil jsem se to zastavit, nebyl to proud, ale i tak to byla krev. / ,,Není zač, modrý Spyi.'' Pronesla překvapeně Paulingová.

,,Scout se kousl do rtu a pak hodil na Snipera vážný pohled. ,, Ty... ty s ním doopravdy něco máš?"/Snažil jsem se rychle projít základnu tak, aby mě nikdo neviděl, ale k mému neštěstí, jsem v zatáčce k východu narazil na celý červený tým. Nemohl jsem ze základny ven.

,,Proč ti o to tolik jde?'' Zeptal jsem se ho a podíval se na něj. Jeho Bostonský ksicht nikdy nezapomenu. ,,Tak jdeme k tomu týmu?'' Zeptal jsem se ho.

,, Jo jo, jasně.. Jdeme..." zakoktal a po chvíli trapného ticha se zeptal znova. ,, Tak... odpovíš mi?"

Na moment jsem mlčel a přemýšlel, jak to vlastně mám se Spyem. ,,Pokud vím já, tak s ním nic nemám... Očividně opavdu nemá dobrý vztahy ve svém týmu.'' Zase jsem si mnul ruku.

Scout nadzvedl obočí. ,, To nemá pomalu ani náš Spy, ale kvůli tomu... by přece nešel na druhou stranu... ne?"

,,Hele, mate, já nevím... Pořád za mnou chodí.''

,, Ohh," zaculil se Scout. ,, Jste jako Romeo a Julie." nepotlačil úsměv.

,,Hej, mlč už, jdeme se bavit, když jsi tam hrozně chtěl za týmem. I se mnou.'' Řekl jsem mu a podíval se před sebe. Chtělo to něco, jak se vymluvit, nebo tak...

,, Z toho se nevymluvíš. Viděl jsem ty fotky, jak ho objímáš. Neříkej, že k němu nic necítíš..." založil si ruce na hrudi.

,,Nah, s tebou nemá cenu se hádat, Bosonskej ksichte.'' Zabručel jsem k jeho maličkosti a stále si držel ruku. Budu si muset dojít za Medicem, nerad bych měl z ruky za pár dní či týdnů zahnisané cosi.

,, Fajn." Zahuhňal. ,, Ale já proti tomu nic nemám. Prostě mě to jen zajìmá." Dělal ze sebe neviňátko.

,,No, vyptáváš se jako babka tam u nás v Austrálii." Zasmál jsem se. Konečně jsme se ocitli u dveří, kde měly být dveře, kde právě měl mít celý tým spícha a pokec.

,, Srovnej si to v hlavě chlape," poplácal ho po zádech. ,, A připrav se na to, že tě bude červený Spy mít... tak trochu v hledáčku."

,,Já vím. Určitě už mám nějakou sondu v prdeli." Zavrčel jsem a otevřel místnost.

,, Ale ne od červenýho," zašeptal Scout a zařadil se mezi své kolegy. Zatímco se spolu začali bavit, v pozadí se plížil podezřelý Pyro..

Hned jsem prošel k červenému Medicovi, který stál opřený zadkem o linku kuchyně a hrál si s Archimedesem. ,,Mate?" ,,Jes, kamarat?" Ozval se Medic. ,, Podívej se mi na to... Scout neuzavřel pořádně voliéru a Ahari se chtěl ke mě posadit. Znejistěl a udělal mi tohle." Zvláštního Pyra jsem si tak nejak nevšímal. ,,Ja ja, podíváme se." Řekl a otočil se pro lékarničku rovnou za ním v kuchyňské skříňce. Začal vytahovat vatu, tupou jehlu, obvazy a desinfekci.

Dostal jsem se k bráně. Díkybohu. Nikdo mě ani nespatřil. Vzal jsem za madlo brány a zatáhl jsem k sobě, ale brána vydala jen přiškrcené zaskřípění. ,, Merde. Merde merde merde." Začal jsem nadávat, zatímco jsem si mě všiml, že se z chodby ozývaly zvuky Sniperovo kolegů. Musel jsem se odsud dostat.

Když mi ty ranky ošetřil, poděkoval jsem a všimnul si, že ten podezřelý Pyro tu není. To musel být Spy, zase jsem měl ten pocit, když šel okolo mě.
nikam jsem ale nešel, když mě tam chtěl Scout... Mal to mít

Nechtěl jsem zase lézt za Sniperem. Ale neměl jsem jinou možnost, na noc zamykali bránu. Začal jsem se vracet. Pravděpodobně bych mohl zkusit... přespat.. u Snipera na střeše. Tak, aby mě neviděl.

Všichni byli ale uvnitř, takže se nemusel ničeho bát. Pokukoval jsem po ostatních. Řešili si své, bavili se o zbraních, jak si dneska dal kdo koho na rožeň apod. ,,Fakt nechceš jít jinam? Někam, kde bychom si mohli trochu popovídat?... Víš, že já na tohle moc nejsem, nejsem společenský."

Scout se na něj otočil, již za tu chvíli si sehnal plechovku piva. ,, To fakt?" Rozhlédl se po kolezích, ale když spatřil Mundyho obličej, pochopil. ,, Tak fajn..." napil se naposledy. ,, Kam chceš zajít?"

,,Kamkoli. Je mi to jedno." Podíval jsem se na celou partu, která se dobře bavila. ,,Nechcěs tu zůstat a pobavit se?"
,,Nebo se bojíš, že by za mnou přilezl Spy?" Řekl jsem potichu koutkem úst.

,, Pff~" napil se a zahodil plechovku někam dozadu. ,, Co se jít ožrat na tu tvoji střechu, hm? Určitě máš spousta chlastu Mundy."

,,Jo, to mám..." Řekl jsem rozpačitě. Co když najde něco, co patří Spyovi? Nah, stejnak to už ví skoro všichni. ,,Mám tam čurbes, ale když to riskneš, tak klidně." Zasouhlasit jsem.

,,Fajne." Plácl Scout Mundyho po zádech a kráčel společně s ním do jeho bytu. Mezitím jsem se snažil vyšplhat nahoru na Sniperovu střechu. Dost už foukal vítr, ale bylo mi to fuk. Schoval jsem se za bedny, co si tam bůhví proč nechával.

Za chvíli jsme tam už byli. Otevřel jsem dveře, rozházené peřiny v posteli. Rovnou jsem pootevřel okno a vylezl nahoru. ,,Jesti chceš, vem si z lednice vedle postele něco k pití," řekl jsem a sednul si hnedka před okno.

,, Beru Heineken, můžu?" Ozval se Scout a začal brát z lednice plechovky. Jakmile jsem ho se Sniperem uslyšel, urychleně jsem se natiskl na bedny a poslouchal jsem je, zatímco jsem se modlil, aby mě ani jeden z nich neobjevil.

,,Jo, jasně." Zazubil jsem se, což bylo slyšet i v hlase. Když jsem uslyšel, že se sune nahoru, podal jsem mu ruku, že mu odlehčím náklad.

,, Díky," vyšoupl se Scout nahoru i s pivem a jedno podal Sniperovi, zatímco si sedal vedle něho. U srdce mě píchla žárlivost.

Načal jsem pivo a okamžitě se dlouze napil. ,,Co Paulingová?" Zeptal jsem se najednou a strčil si cigaretu mezi zuby.

,, Co by s ní bylo? Vykašlala se na mě..." zavrčel trochu. ,, U té už šanci nemám. Díky..." napil se piva a chtěl mu to oplatit. ,, Co tvůj Romeo?"

,,Promiň, mate. Nebylo to z mé vůle..." Řekl jsem provinile a podíval jsme se před sebe, zapálil si. ,,Nic, co by s ním bylo..."

,, No... co se stalo, že jste se najednou začali teplit?" Zadíval se do dálky a zase se napil piva. ,, Víš... jsi dobrej chlap. Proč sis nabrnknul zrovna takového bastarda?"

,,Vadí ti to? Prakticky jsme spolu nic neměli." Řekl jsem a už asi po třetí natáhnul z cigarety. Následně jsem se také napil piva.

,, Sorry, ale normální chlapi se neobjímají nazí v posteli." Zasmál se a já se snažil, abych mu jednu neubalil.

,,A tohle víš zase od koho? Hele, nevyzvídej tu jak babička, o něco ti jde... Tak to vyklop...'' Řekl jsem mu a natočil se k němu tělem, natáhnul kouř a vydechnul mu ho do obličeje.

Scout zakuckal a zamával rukou před obličejem. Kouř mu fakt nedělal dobře.
,, Prostě... ah ksakru," zakňučel. Nechtělo se mu nahlas říkat,že by s ním taky rád něco měl...
Scout většinou dost mluvil, ale teď mu došla slova. Podíval se Mundymu do očí a dal mu ruku na ruku, zatímco měl sklopený pohled. Tentokrát jsem vrčel tak, že mě snad museli slyšet i ti dva.

Byl jsem jako poslušné štěně, držel jsem , neuhýbal jsem. Sakra, takže oni dva mi takhle zamotají hlavu... Chvíli jsem váhal- co když se tu objeví někde Spy a takhle mě uvidí?

Měl jsem chvíli pocit, že vybouchnu. Nechtěl jsem si to přiznat, nechtěl jsem si připustit, že žárlím. Ale měl jsem co dělat, abych mezi ně nevlítl. Scout se mezitím snažil přiblížit blíže ke Sniperovi, když v tu najednou na něj začal někdo volat, aby se vrátil, protože se Medic opil a začal tancovat kozáčka. ,, No... tak... snad abych šel.."

Nic jsem více neřekl. Jenom jsem ho sledoval jít a mnul si omotaný loket a část ruky v bandáži. Ať si to tam užije, měl tam původně zůstat.

Nevěděl jsem, co jsem měl začít dělat. Zůstat tady zalezlý? Nebo vylézt ven a zeptat se, co to ksakru bylo? Druhá možnost mi přišla lepší. Když Scout a ostatní odešli vylezl jsem ven. ,, Co to bylo, mon dieu?!"

,,No, mám tu podobnou otázku... Myslel jsem si, že tu někde jsi, ale už jsem si buď připadal šílený a nebo posedlý myšlenkou, že když okolo mě od včerejška projde, nemám jistotu, zda-li to nejsi ty.''

Zatřepal jsem hlavou a vtáhl jsem ho dovnitř jeho pokoje, aby nás někdo nespatřil. Připadal jsem si jako podvedený, i když jsme spolu prakticky nic neměli... prakticky... ,, V-vždyť... vždyť víš..." sklopil jsem hlavu a kousal jsem se do rtu. ,, Ty ho.. chceš?"

Na moment jsem se na něj podíval a nevěděl jsem, co mám říct. ,,To on mě chytil za ruku, né já jeho, na to pozor....'' Zavrčel jsem. Zase jsem byl nepříjemný, i když jsem prakticky neměl důvod. Teda, možná... ,,Mám to strašně zamotané, Spyi...''

Nechtěl jsem to dál skrývat. Nemohl. Nevím, jak daleko by to zašlo. Choval jsem se jako pitomý zamilovaný puberťák, takhle by to být nemělo. Přitiskl jsem Snipera ke zdi a podíval jsem se mu pořádně do očí, aby v nich spatřil to, co předtím ne. ,, Copak to nevidíš? Já tě CHCI."

Přeci jenom, Spy o mě jevil zájem a já se tomu nebránil. Proč bych mu jinak dával pusu na čelo hnedka tohle ráno? Dále jsem nějak moc nepřemýšlel a čekal, co mi udělá. Byl jsem rozhodnutý se nebránit.

Zase ten jeho pohled. Byl furt chladný, bylo mu úplně fuk, co se bude dít, na to přísahám. Ale to mi bylo fuk. Natiskl jsem se na jeho tělo a začal ho líbat.

Přidal jsem se a napřed ho uchopil za tváře, následně mu začal sahat pod sako, které jsem mu postupně sundával.
( ͡° ͜ʖ ͡°)
 

Natural Enemies- Sniper x Spy FF Part 5

23. ledna 2017 v 20:42 | Zero |  Fanfikce
C-co to ksakru dělá?! Jak mohl tušit- co- jak?! ,, O-okay," zamumlal jsem a obrátil jsem se k němu čelem. Mohl jsem mu koukat přímo do očí, ale kdykoliv jsem se do nich podíval... Prostě jsem musel mít odvrácený zrak. Chtěl jsem se na něj přitisknout ještě víc, ale prostě jsem se bál, že... pojme... podezření..

V klidu jsem si lehnul tak, jak mi to bylo pohodlné. Přivřel jsem oči a cítil, že on na mě rozhodně nemá koule pořád upřeně zírat. Prakticky jsem cítil jeho dech - ztěžka jsem vydechnul nosem, to musel cítit. Nehýbal jsem se.

Ten pocit mě užíral. Ví, jak to k němu cítím? Ví? Proto udělal... tohle? Přitiskl jsem se k němu nepatrně víc a položil jsem svoji hlavu na jeho hruď. Byl jsem totálně ztuhlý a napnutý jako struna. Doufal jsem, že mě ani po tomhle neodežene.

Byl jsem opravdu unavený, takže jsem ani nespozoroval, že se ke mě takhle nahrnul. Okamžitě jsem usnul, což mohl poznat podle menšího stisku ruky, kterou jsem přes něj měl přehozenou. Sem - tam jsem zabručel ze spaní... Tohle bylo nové, zase po nějaké době mít někoho po boku.

Usnul... Jistěže usnul, měl perný den a jenom díky mě si to zavařil u Scouta a natáhl si do základny modrého Spye.. Cítil jsem se z toho hrozně. Ano... Jinak by to bylo podle plánu, dostat se do základny jako profesionál, vzít kufřík a zmizet. Ale tohle bylo jiné. Už jsem nad tím nechtěl přemýšlet. Zavřel jsem oči a nechal jsem se uspávat poslechem Sniperova srdce...

Najednou jsem v noci otevřel oči, ale cítil jsem, jako kdyby mi v hlavě zazněl výstřel. Pomalu jsem se pohnul a podíval se za sebe na hodiny - bylo deset hodin večer. Pár hodin jsem naspal. Dostal jsem chuť na cigaretu a hlavou se mi honily černé stíny, následky toho, co se právě děje apod. Pomalu jsem se zvednul, rychle se obléknul a když jsem se chystal odejít, ještě jsem se podíval na toho, kdo mi ležel v posteli. Nebudu pryč dlouho, zase mě tu bude mít...

Cítil jsem, jak se druhá strana postele nadzvedla. Pravděpodobně Mundy vstal a šel si něco zařídit. Nechtěl jsem se hned zvedat a ptát se ho, nechtěl jsem vypadat dotěrně. Ale cítil jsem se sám. Necítil jsem jeho paže okolo mého těla, necítil jsem to teplo. Byl to zvláštní, osamělý chlad. Pozoroval jsem jeho stín, jak se pohybuje po pokoji a obléká se, naposledy se rozhlížejíc po místnosti a poté mizící za dveřmi. Byl jsem sám..

Nechat ho tam takhle mi přišlo kruté, ale potřeboval jsem být očividně chvilku śam. Mířil jsem chodbou, pomalým krokem až jsem se zastavil u společenské místnosti. Dobře se všichni bavili. Najednou ze dveří vystoupil Scout. Byli jsme od sebe asi dva metry a střetli se pohledy. Když ještě vycházel, usmíval se i přes rozbitý nos. ,,Co ty tady?" Zeptal se mě překvapivě klidně. ,,Jen tak se procházím, čistím hlavu." Pohlédl jsem na konec chodby. ,,Aha... Medic u tebe ale očividně uz neni, je v místnosti" ukázal za sebe na dveře do společenské místnosti. Trochu jsem se zarazil. Kdyby jenom věděl... ,,Jop. A neteplili jsme se. Domlouvali jsme léčbu a nějaké novinky v misi." Zalhal jsem. ,,Co nos?" Zeptal jsem se v zápětí. ,,Jde to.." Řekl s bolestí v obličeji, očividně jsem mu ten nos připomněl. ,,Tak... Já jdu do skladu pro něco-" rázně se rozešel. Otočil jsem se na patách a rozešel se zpátky do té chodby, kde mám pokoj. Byly tam široké a pohodlné parapety, na který jsem si sednul a otevřel okno, zapálil jsem si. Bylo to prakticky před dveřmi mého pokoje. Když jsem si sedal, zacítil jsem záda, která pořád bolela. Nervózně a krátce jsem zabručel "Bloody hell."

Slyšel jsem za dveřmi pokoje kroky. Pak moc známý zvuk zapalovače. Převalil jsem se na bok, nechtělo se mi spát na jeho posteli jen tak... měl jsem nutkání něco dělat. Zvedl jsem se z matrace a prohrábl jsem si vlasy, které mi trčely do všech stran a odhalovaly mé začínající šediny. ,, Merde," ulevil jsem si, když jsem se spatřil v zrcadle. Vypadal jsem příšerně, ale nechtěl jsem si zase nandavat masku. Popošel jsem do kuchyně a vzal jsem si poslední zbytek vína, se kterým jsem poté vylezl na střechu, zabalený jen v lehké dece, co jsem našel v pokoji pohozenou. Vydechl jsem a před ústy se mi objevil obláček páry. Bylo chladno... ale proč lézt zpět do peřin, když mě nemá co hřát...

Slyšel jsem takovém tichu jasné vrzání postele, otvírání dveří a otvírání okna. Dokouřil jsem cigaretu, špaček hodil někam pryč dolů a rozešel se ke dveřím. Co nejmíň slyšitelně vstoupil a všimnul si, že to, co bych měl zahřívat není na svém místě. Pomalu jsem šlápnul na postel a zůstal opřený lokty, pozoroval jsem ho.

Shodil jsem deku ze svých ramen a dal jsem si ji jen okolo pasu. Začalo jsem si na chladno po nějaké době zvykat... Přitiskl jsem rty ke skleničce vína a napil jsem se, zatímco jsem pozoroval velký stříbrný měsíc, ozařující celé daleké okolí svým bílým světlem. Zavřel jsem oči a nechal jsem vítr, ať si hraje s mými vlasy, zatímco jsem v ruce zahříval skleničku se zbývajícím alkoholem...

,,V kolik ráno musiš vstát, aby jsi se dostal včas na misi?" Zeptal jsem se do hustého ticha. V hlavě se mi toho honili tolik, možná že jsem až moc přemýšleĺ...

Uslyšel jsem Sniperův hlas. Trochu jsem se toho lekl, myslel jsem si, že se šel projít. Otevřel jsem oči a natočil jsem se tělem k němu, abych se ujistil, že mluví on. ,, V kolik ty? Přizpůsobím se..."

,,Mise začíná v devět. Takže v osm, aby jsi se tam dostal?" Zeptal jsem se. Nechtěl jsem mu přidělat problémy, ale očividně ho nikdo nescháněl.

,, To mi vyhovuje..." naposledy jsem přelétl pohledem po krajině a rozhodl jsem se jít konečně na kutě. Vlezl jsem zpátky do pokoje a znovu jsem si uhladil svoje rozčepýřené vlasy. Musely vypadat příšerně...

Byl jsem v posteli dříve, ale nechal jsem si košili, nějak se mi nechtělo se svlékat celý, po té procházce jsem byl trochu prochladlý. Usnul jsem opět tak, jak jsem byl původně- jestli se ke mě Spy posune mi bylo jedno... Teď uz jenom spát do dalšího rána.

Jemně jsem nalehl na postel vedle něho a přikryl jsem se peřinou. Chvilku jsem se jen tak převaloval, a když jsem se za chvíli podíval na jeho výraz, zjistil jsem, že spí. Využil jsem toho a jemně jsem se k němu natiskl. Doufám, že si na to ráno nebude pamatovat...

,,Spyi..." Zašeptala jsem ráno, zatímco jsem ho měl blízko u sebe. Ještě očividně spal. Neudržel jsem se... Měl tak klidný výraz, ba spokojený... Dal jsem mu jemnou pusu na čelo a zvednul se, začal se oblékat, navštívil koupelnu. Bylo pět minut po osmé.

Byl jsem ještě v polospánku, když jsem najednou uslyšel, jak na mě Sniper mluví. Nechtěl jsem zatím reagovat, byl jsem příliš rozespalý na reakci, ale to, co mě dostatečně probudilo, bylo to, co udělal potom. On mě... políbil? Ztuhl jsem a čekal, až odejde do koupelny. Hned na to jsem se posadil na postel a držel se za hlavu, která mě trochu brněla po včerejším popíjení. Opravdu se stalo to, co se stalo? Nedokázal jsem ničemu věřit, zvlášť když jsme mu ještě včera ráno držel jeho vlastní mačetu u krku... Zvedl jsem se z postele a vydal jsem se na lov svých kusů oblečení.

Obléknul jsem se, upravil si vlasy, vzal si brýle, klobouk jsEM změnil- tentokrát jsem sI vzal ten, který měl na sobě několik krokodýlích zubů. Vzal jsem si i luk a otevřel okno, zatímco jsem si konečně všimnul Spye. ,,´Mornin, mate." Řekl jsem mu kŕatce a odtáhnul rolety. ,,Jak se dostaneš přes nás?" Zajímal jsem se, zatímco jsem si rovnal šípy do zásobníku na zádech.

Zrovna jsem si zapínal košili, když ke mě Mundy přišel a pozdravil mě. Pozdravil jsem ho zpátky, stále celý rudý, se roztřesenýma rukama, které jsem se ale už konečně naučil ovládat. ,, Vezmu si převlek Medica a jednoduše se přeměním zpátky během bitvy..." pohlídl jsem na něho a kousl jsem se do rtu. Snad si nevšimne mých rudých tváří...

,,Hodně štěstí," vzal jsem si luk do ruky a už se chystal, že půjdu něco pojíst. ,,Raději, kdyby jsi se přesunul už teď a třeba se něčeho najedl... Tým by tě mohl hledat takhle před misí." Řekl jsem mu a otevřel dveře.

Povzdechl jsem si. ,, Je hezký, že si myslíš, že by mě sháněli..." nasadil jsem si Medicovu podobu a prošel se dveřmi. ,, Asi... tedy půjdu..."

,,Hodně šteští," položil jsem mu ruku na rameno a usmíval se, jako kdybychom byli jenom přátelé, kolegové. Rozešel jsem se z miśtnosti a mířil si to do základny. Po té noci jsem si jenom vzal sandwich a rychle ho spořádal. Pak jsem se přesunul do základny, kde jsem si kontroloval luk.

Nechtělo se mi vracet, Můj tým mě nesnášel, bylo by jim fuk kdyby mě nahradili. Ale stejně jsem musel jít. Otočil jsem se na podpatku a vydal jsem se směrem k naší základně, dávající se pořádný pozor na to, aby mě nikdo nespatřil. Přeskočil jsem pár plotů a za pomocí Cloacku jsem se dostal až do naší základny... Smutně jsem se ohlédl na tu červenou a pak jen zmizel jako pára nad hrncem..

Objevil se tam Scout, Demonan a Medic. Každý si hleděl svého a Scout se po mě díval. Ne zle, ne usměvavě - prostě se díval, co dělám. ,,Zdravím. Kde je zbytek?" Řekl ve svém přízvuku Medic. ,,Nevím, ale už se přivravují, Medicu. Dneska jim natrhneme prdele... Už delší dobu mě žere ten jejich Spy, tak bych si za ním dneska zašel..." Procedil mezi zuby Demoman. Na to jsem lehce zvednul hlavu a přemítal si uplynolou noc... Jo, zase se respawne, ale i tak..

Vstoupil jsem do základny a okamžitě se zbavil své Medicovské podoby. Už v dálce jsem viděl Scouta a Engieho, jak se spolu baví. Povzdechl jsem si a vyndal si z pouzdra cigaretu, která ke mě neodmyslitelně patřila. Snažil jsem se díky ní a svému nezaujatému pohledu zakrýt své rudnoucí tváře a třesoucí se ruce. Zaslechl jsem jen útržky toho, co si mezi sebou povídají. Nějaké jejich debilní kecy o včerejší chlastačce... ,, Hej, tady se nekouří!" okřikl mě Engie. Jo, tohle mi chybělo. ˇ,, Žádný ahoj Spyi, jak se máš Spyi, hned Tady se nekouří?" vrhl jsem po něm vražedný pohled a zalezl jsem si do kuchyně, abych počkal na začátek souboje. Chtěl jsem být chvíli sám...

Přemýšlel jsem, jak to tam u nich Spy vlastně má. Administrátorka hlásila, že z jakýchsi výcvikových důvodů začne mise dříve. Bylo pár minut před půlou a to byl ten čas, kdy by měli jít všichni - a kdo z koho.

Ozval se hlas Administrátorky o dřívějším začátku mise. Povzdechl jsem si a zamáčknul jsem cigaretu do popelníku. Prohmatal jsem si kapsy, abych se ujistil, že je všechno na svém místě. Ambassador, cigarety, Cloack, Disguise kit, butterfly knife- ten tu nebyl. Zapátral jsem v paměti, kde jsem ho jen mohl nechat. Ovšemže, že já imbecil jsem si ho nechal u Snipera. Začal jsem tiše nadávat na svoji zapomětlivost, ale nakonec jsem se uklidnil a snažil se usměrnit tím, že práci backstabu vyřeším dobrým mířením ambassadorem... snad. Zvedl jsem se ze židle a vydal jsem se ke startovnímu poli mezi ostatní kolegy.

I ti všichni naši se sešli a říkali si, jak to dneska neprojedeme- tentokrát jsem si plánoval jít někam jinam. ,,Mission begins in 10 seconds" řekl hlas, který se rozlehl po celé base hale. Nic jsem neříkal, Scout po mě trochu pořád divně pokukoval.

Připravil jsem se na své místo a rozhlédl jsem se okolo sebe. Všichni vypadali stále nadšení z včerejšího vítězství. Nadutí pitomci. ,, Herr Spy, kde jste včera byl?" ozval se za mnou Medic a projel mě tím svým upjatým pohledem. ,, Jakoby tě to zajímalo Frantíku..." zavrčel jsem si sám pro sebe a nevěnoval jsem mu ani jeden pohrdavý pohled. Zbývalo jen pár vteřin..

Když zazněl její přísný hlas ,,three, two one... Begin!" Všichni sebou hnuli a rozeběhli se do boje. Medic s heavym, jinak tak každý sám za sebe.
Já jsem se vydal na níže postavené místo na hightower. Připravil jsem si luk a čekal na prvního modrého. Počítal jsem s tím, že budu nucen třeba i Spye zabít...

Vyběhl jsem ven, s Ambassadorem rovnou připraveným v ruce. Hledal jsem někde Snipera, ale nemohl jsem ho za boha spatřit. No... Radši jsem se soustředil na boj. Už v první minutě jsem měl na svědomí Scouta a Demomana. Ale i tak, všechny mé smysly se upíraly na jednu otázku - jestli tam někde na hightoweru je, bude schopen mě zastřelit?

Natáhnul jsem luk a připravil se. Zatím tam probíhali jenom moji a pár modrých, které ale většinou při jejich cestě zabili. Byl jsem naproti hightower, v jednom okně. Očekával jsem, že mě Spy bude hledat. Spíše jsem se schovával- po chvíli jsem si dal modrého Snipera. A pak jsem krátce uviděl Spye. Snažil jsem se, aby mě ale on neviděl.

Nějak jsem cítil jeho přítomnost. Cítil jsem jeho pohled. Rozhlédl jsem se okolo sebe, bloudil očima po okolí, až jsem ho spatřil. Byl hodně vysoko, ale poznal bych ho kdekoliv. Upřel jsem na něj svůj zrak, chtěl jsem něco říct, ale v tu chvíli, kdy jsem ze svých rtů vypouštěl slova, se do mě někdo strefil a já se ocitl na respawnu. Merde.

Chtěl jsem vystřelil, klidně i na něj. Kdyz ale zmizel, nezkoumal jsem, kdo ho střelil. Čekal jsem, az se objeví další modří. Ani jsem si sebou nevzal jarare... Tak, nebyl čas.

Proklínal jsem nepřátelského Spye, který mě backstabnul. Jak ironické. Spye strefil Spy. Úžasné. Potlačil jsem svůj vztek a vydal jsem se zpátky do souboje. Jak jsem tak nějak běhal po základně, začínal jsem mít pocit, že něco není tak úplně v pořádku. A měl jsem pravdu. Jakmile jsem se vydal do hightoweru za Sniperem, někdo mě chytl pod krkem a zatáhl do temného kouta. Byl to Soldier, který se přímo přede mnou změnil na červeného Spye. ,, Myslíš si, že nevím, co tu vy dva kujete?"

Uslyšel jsem hlasy a jeden z nich mi byl velice známý. Nehnul jsem se, dále jsme seděl a každých asi dvacet sekund jsem vystřelil- většina byla uspešných. S kým to tam asi bouchnul o zeď. Postavil jsem se a popošel do dřevem vykládá né chodby. ,,Need help, mate-" ozval jsem se po Rudém Spyovi. Zarazil jsem se, kdyz jsem je tam oba viděl.

Spatřil jsem Snipera, jak na nás oba dva zírá s trochu překvapeným výrazem. Snažil jsem se vytrhnout Spyovi ze sevření, ale on stisk jen zesílil. Otočil se k Mundymu a nadzvedl obočí. ,, Ohh Mundy, zrovna jsem si tu povídal s tvým novým kamarádíčkem..."

,,Kamarádíčkem? Co to sakra meleš?" Přemýšlel jsem, jak mu dokázat, že nejsem ten, kdo se kamarádí s nepřátelským týmem, vážně jsem se mračil.

,, Nedělej ze mě idiota mon cher," držel mě ten hajzl stále pod krkem. ,, Myslíš si, že jsem vás neviděl na té střeše? Jak se tam vy dva teplíte?"

,,Jak ti mám dokázat, že nejsem s ním?" Zabručel jsem a raději se nedíval na výraz modrého Spye. Kdyby jenom věděl rudý Spy to, co se dělo v posteli...

V hlavě jsem nadával. Neměl jsem se vůbec měnit zpátky, měl jsem zůstat jako Medic a bylo by to v pohodě. ,, Spíš jak mi to nedokážeš." šáhl červený Spy do kapsy a ukázal Sniperovi na dálku fotku, jak sedí společně se mnou na střeše. ,, Merde." ulevil jsme si, když jsem to spatřil.

Mlčel jsem. Neochotně jsem se otočil. Říkat něco o bludech byla píčovina, jelikož měl v ruce fotku. Otočil jsem se zpátky. ,,Dej mi tu fotku."

,, Tos uhádl," schoval ji zpátky do kapsy a stále mě držel. ,, A když mě omluvíš, rád bych to šel ukázal týmu. I ty další fotky." usmál se na něj.

Okamžitě jsem ho zastavil a snažil se mu spacifikovat ruce. Přičemž jsem se podíval kŕatce na modrého Spye. Nechtěl jsem nic takového- teď mi to vydrželo jeden den a mám po celým životě.

,, Ne tak rychle," vytáhl červený Spy motýlka a přiložil mu ho ke krku. V tu chvíli jsem byl už doopravdy vytočenej, podkopl jsem mu nohy a jakmile se ocitl na zemi, přišpendlil jsem ho k ní svýma rukama. ,, Mundy, seber mu ty fotky."

Jak modrý Spy řekl, tak jsem sebral všechno, co jsem Spyovi našel. Pár fotek, Spy se musel opravdu nudit- a nebo mě nějak sleduje. Když ho ještě držel, vytáhnul jsem zapalovač a všechny fotky spálil. ,,Tak teď běž, zakuklenč." Řekl jsem a nechal ho jít. Rozešel jsem se zpět na svoje místo, aniž bych dával pozor na modŕeho Spye.

,, Idioti," zavrčel na nás dva červený Spy. Hodil jsem po něm vraždeným pohledem, ale to mu evidentně nevadilo. Jenom se zase usmál. ,, Mundy? Proč myslíš, že se na tebe dneska ráno Scout tak divně díval?"

,,Nevím. Večer jsem šel ven a... Viděli jsme se, mluvili spolu..." Procedil jsem zkrz zuby. ,,Neměl by nás tu nikdo další vidět." Pohlédl jsem na popel od fotografií a viće stisknul luk v ruce.

Červený Spy se jen zaculil. ,, Není to jenom proto, že si mu dělal do jeho holky... ty fotky... byly tak trochu jeho prosbou. Nemysli si, že si nějaké nenechal." upravil si kravatu. ,, Au revoir homouši." zmáčknul cloack a zmizel. Bezmocně jsem pohlédl na Mundyho.

Mlčel jsem, uz jsem nic raději neřekl a ironicky se usmál na červeného Spye. ,, Vážně, máme misi, tak běž." Lehce jsem ho nodháněl. Šel jsem na svoje původní místo.

Chvilku jsem jen sledoval místo, kde před chvilkou stál červený Spy a pak jsem se přiblížil k Mundymu. ,, Vypadáš nějak moc klidně.."

,,Škoda, že vy spové neumíte číst myšlenky." Řekl jsem suše a pohlédl jsem na Spye. Možná že jsem působil až moc hnusně, ale bál jsem se o celé oba týmy...

Nechápu, jak mohl vypadat tak klidně, tak chladně... Vždyť nás to mohlo oba dva zničit. Vím moc dobře, co se dělo, když Administrátorka zjistila, že se červený Demomen kamarádíčkuje s modrým Soldierem... Poštvala je proti sobě. Zhroutil jsem se na podlahu a opřel jsem se o zeď. ,, Co budeme teď dělat?"

,,Teď půjdeme asi plnit misi. Každý za svůj tým...'' Bylo mi zle, i já ty následky moc dobře znal. Nebylo by to ale ono, kdybychom nebyli odjakživa proti sobě. Když jsem viděl, jak se tam složil, přišel jsem k němu a pomalu si sednul do bobku. ,,Seber se, zakuklenče.'' Usmál jsem se na něj a vzal ho za bradu. ,,Pokud se necítíš na boj, jdi do base... Jinak jdi bojovat s těma svýma udělátkama, než nás tady někdo další načape.''

Povzdechl jsem si. Měl pravdu. Nemohli jsme se nechat načapat ještě takhle. Chtěl jsem být v klidu, ale nemohl jsem, zase mě přemáhala ta bezmoc. Zahleděl jsem se Sniperovi do očí abych našel trochu něhy. Ale byl chladný. Jako vždycky.

,,Notak...'' Pomohl jsem mu vstát. Když se zase díval, dal jsem mu ten stejný polibek na čelo- pak jsem se otočil a rozeběhnul se od svého místa, při cestě jsem si nabil luk a střelil prvního, koho jsem viděl- právě červeného Spye, který se chystal zarazit ránu do Medica. To byla sice trochu podpásovka pro mojí stranu, ale zasloužil si to.

Proč... proč mi to dělá? Tohle nemůže dělat jen tak. Určitě musel zpozorovat, že.. k němu možná něco cítím. Tak proč mi tohle dělá? ,, Tak.. já teda jdu..." řekl jsem tiše a sešel jsem schody až dolů, kde jsem jen malátně sledoval souboj. Nikdo nic nevěděl. Zatím.

Doufal jsem, že to celé dopadne dobře. Co se to se mnou vůbec dělo? Měla to být pusa na utěšení, když si o nás už i Spy myslel, že k sobě něco více cítíme? Zase jsem se přesunul a někdo mě střelil do ramene - to nebylo smrtelné, ale muselo to jít od modrého Scouta, kterého naháněl Heavy.

Měl jsem v sobě smíšené pocity. Ale hlavně zlost. Neskutečnou zlost, měl jsem pocit, že každého, kdo se mi dostane pod ruce, roztrhnu vejpůl. Vzal jsem do rukou Ambassadora a rozběhl jsem se proti červenému Scoutovi, který byl do tří sekund na respawnu.

Pohyboval jsem se až moc po bojišti- nedaleko hightower, ba přímo vedle ní. Měl jsem zvláštní pocit přítomnosti Spye, ale pochybuji, že by za mnou šel uprostřed boje. Ohlédnul jsem se a střetnul se s modrým sniperem, měl u sebe mačetu, kterou mi projel tělo. Obvykle jsem nic necítil, ale tohle bylo, jako kdyby mi od toho napětí ulevil.

Byl jsem neuvěřitelně naštvaný. Povraždil jsem tak polovinu červeného týmu, ale červeného Spye furt ne a ne najít. Chtěl jsem to tomu zmrdovi vrátit, roztrhat ho na cucky, podříznout mu krk, cokoliv. Najednou mě něco napadlo. Vryl jsem si do paměti, že musím hned po souboji zajít za slečnou Paulingovou..

Padnul jsem na kolena a kdesi v dálce pár desítek metrů poznal Spye- pak jsem se zase respawnul hnedka vedle Pyra. ,,Hele, píchneš mi, mate?'' ,,Hudda?'' Zeptal jsem se ho a on hnedka reagoval. ,,S tím modrým bushmenem.'' ,,Uhhhuuuh!'' Rozeběhnul se s Rainbowlerem Pyro.

Konečně konec. Dozněly poslední výstřely, krev začala usychat.. Unaveně jsem zandal Ambassadora za opasek a šoural jsem se směrem k základně. Všichni moji kolegové se šourali jako zombíci, podobně jako já. Sice nám to dneska natřeli, ale já byl sám za sebe spokojený. Měl jsem nejvyšší počet zabití. Takže jsem si mohl gratulovat. Vyběhl jsem po schodech do svého pokoje a začal jsem se převlékat, když v tu najednou jsem si uvědomil, že mi furt chybí ten zatracený butterfly knife. Měl jsem ho docela rád, nechtěl jsem ho nechat u Mundyho. Ano, byl velký risk za ním chodit, ale... zase kdyby ho u něj někdo našel... byl by to průser větší.

Když to všechno skončilo, bylo mi celkem jedno, kdo vyhrál. Zastavil mě Scout. ,,Nepůjdeme na něco k snědku, po takové výkonu?'' Byl v dobré náladě a zubil se. Jenom jsem přikývnul, rozešel jsem se přes base a zamířil si to do společenské místnosti, která sloužila i s kuchyní.

Musel jsem se nejdříve osprchovat, byl jsem celý od krve. Když jsem po asi půlhodině ze sprchy vylezl a oblékl jsem se, dalo mi trochu času, než jsem se odhodlal k tomu, abych se vyplížil ven z pokoje a nepozorovaně se dostal ven na bitevní pole. Zneviditelnil jsem se a přeběhl to tak rychle, jak jsem jen dokázal. Schoval jsem se za sloup u červené základny a rychle jsem na sebe hodil podobu... nechtěl jsem znova být za Medica. Bylo to příliš nápadné. A tak jsem na sebe vzal podobu Pyra a rychle jsem pospíchal dovnitř.

Krátce jsem pojedl v klidu a normální konverzaci pár sandwichů s kuřecím masem. ,,Nos dobrý?'' Zeptal jsem se ho a nandal si brýle. ,,Jo, je to lepší.'' Pousmál se a pokračoval v jeho oblíbeném jídle- nějakém hamburgeru, nebo co to vlastně bylo. ,,Můžu vidět Ahari?'' Zeptal se mě najednou. Nesmí vlézt do mého pokoje, nebo tam najde něco, co bych já ani modrý Spy rozhodně nechtěli... ,,Jo, tak fajn. Jen na chvíli, dneska toho mám nějak dost.'' Usmál jsem se. Asi po tom večeru na všechno zapomněl... A nebo v sobě měl moc alkoholu...Rozešel jsem se s ním směrem ven, kde jsem od voliéry viděl do chodby, kde se nacházel můj pokoj.

Proplétal jsem se chodbama dolní části červené základny tak dlouho, dokud jsem se nedostal na místo, kde jsem konečně dokázal určit směr. Prošel jsem okolo koupelen, ty jsem si pamatoval velmi dobře. Hned naproti byly schody, vedoucí do horního patra. Do patra, kde měl Sniper pokoj. Mohl jsem si z jeho pokoje vzít svůj nůž, naprosto v klidu, bez toho, aniž by mě někdo spatřil. Ale jakmile jsem se vyšplhal po schodech nahoru, spatřil jsem, jak stojí u jeho pokoje Scout a povídá si se Sniperem. Ten zafáčovanej bastard. Ulevil jsem si pár nadávkama, které naštěstí nebyly přes plynovou masku slyšet a jen jsem ty dva z povzdálí pozoroval.

,,Hej, čau Pyro!'' Zavolal na něj Scout. Já jsem jenom klidně mávnul a pousmál se pohnutím jednoho koutku nahoru. Pak jsme se rozešli na další stranu haly, kde byly schody ven, k té voliéře. Nějak jsem si Pyra nevšímal a šel Scoutovi ukázat Ahariho. ,,Jak se mu vůbec daří?'' Zeptal se Scout. ,,No, dobře. Už se obratně vrací a tak... Můžu tě u něj nechat, nic neudělá.. I když je fakt, že mě poslouchá nejlépe.'' Na to mi ani moc Scout neřekl a jenom hleděl. Otevřel jsem voliéru, na kterou Scout hnedka vyšplhal, asi do výšky dvou metrů. Hodil jsem mu rukavici a na zavolání jsem pustil Ahariho ven. Ten několikrát zakroužil nad Scotem a sedl si mu na ruku. ,,Bloody hell...'' Řekl jsem si pro sebe a uvědomil si, jak jsem býval, nebo spíše stále, doufám jsem dobrý přítel se Scoutem. Tohle šplhání po kulovité voliéře bylo jeho oblíbená činnost. Sednul jsem si na trávník a da si čelo na kolena nohou, která byla pokrčená.

Oni mě ignorují, úžasné. Připlížil jsem se ke Sniperovo pokoji a chtěl jsem tam rychle vklouznout. Ale když jsem vzal za kliku, ani se nehnula. Bylo zamčeno. ,, Fichu," zaklel jsem tiše a obrátil jsem se. Kde ksakru jsou? Ve voliéře? Asi jo... Ale jak mám Sniperovi říct, že jsem to já? Rozběhl jsem se za nimi a chvilku je pozoroval. Pak jsem se k přiblížil k Mundymu a jemně mu poťukal na rameno.

Na zaťukání na rameno jsem se opatrně otočil a vzhlédnul k Pyrovi. Měl jsem výraz typu ''co potřebuješ''?

Snažil jsem se mu něco říct, ale vyšlo ze mě jen zahuhňání. Bylo to děsně otravné, tak jsem mu gesty prostě naznačil, aby šel se mnou. ,, Hmhmhmu!"

,,Scoute!'' Otočil jsem se prudce na Scouta na voliéře. ,,Nedávej k němu ten ksicht, bloody hell!'' Zakřičel jsem na něj. Pak jsem se zase otočil na Pyra a zvednul se. ,,Počkej tady, Pyro něco chce!'' Rychle jsem se zvednul a šel tam, kam mě vedl.

Vzal jsem ho pevně za ruku a táhl jsem ho k jeho pokoji. Když jsem se ujistil, že nás nikdo nevidí, sejmul jsem Pyrovu podobu. ,, Zapomněl jsem si u tebe nůž, musím si ho vzít zpátky!"

Hrozně jsem se ho leknul a nakrčil nos. ,,Sakra, za Pyra se už nepřevlíkej!' Syknul jsem na něj a rychle otevřel, strčil jsem ho do pokoje a rychle hnedal jeho nůž.

Začal jsem prohledávat celý Sniperovo pokoj, přehazovat jeho oblečení a nábytek, ale nůž nebyl nikde k nalezení. Zatímco jsem si sám pro sebe nadával, z chodby se začaly ozývat Scoutovo kroky...

,,Proměň se!'' syknul jsem na něj potichu a snažil se nalést jeho nůž... Á, tady je! Na tom nejblbějším místě, přímo v posteli. Podal jsem mu ho a vyšel z mého pokoje. Když jsem viděl Scouta, zavrčel jsem. ,,Kam jsi ho dal?" Myslel jsem toho orla.

Rychle jsem se přeměnil zpět na Pyra a schoval jsem nůž do kapsy, jakmile jsem ale chtěl vyjít ze dveří, narazil jsem na Scouta s čevreným okem. ,, Kam jsem ho dal? Lítá si ve voliéře, ale ten kretén mě klovl do oka!"

,,Hej, to není kretén, to je společník!'' Přišel jsem k němu a bouchnul ho lehce do ramene. ,,Ukaž,'' sáhnul jsem mu na obličej a podíval se mu na to oko. ,,Trochu očních kapek, dnes žádný alkohol a mělo by to být v pohodě. Je to jenom podrážděné.'' Pousmál jsem se. ,,Jenom tu hledal něco v koupelně, co u něj chybělo. Už to má a my se můžeme vrátit. Nebo máš něco v plánu?'' Podíval jsem se na Scouta..

Scout se na nás dva podíval dost podezíravě. ,, Jo? A co hledal?" nadzvedl jedno obočí. ,, Nastražujete past na tvého miláčka, hm?"

,,Počkat, o kom to mluvíš?'' Zaeptal jsem se ho a uchechtnul jsem se, přičemž jsem napodobil obočí, jako ho udělal Scout. ,,Ne, jenom štětku do záchodu.'' Zavtipkoval jsem.

Snažil jsem se chovat jako Pyro, mumlat a rozhazovat rukama, ale Scouta to nepřesvědčilo. ,, Myslím toho zakuklence od modrých, se kterým si spal." usmál se sladce. Ten hajzl...

,,Hele, neviděl jsi blbě i před tím? Pokud vím, tak jsem tu odpoledne měl Medica, před desátou už byl pryč... Nepamatuješ, jak jsem šel večer chodbou a mluvili jsme spolu?'' Řekl jsem překvapeně. Sanžil jsem se dělat blbého.

Začal jsem trochu couvat. ,, Ale notak, náš Spy mi všechno řekl, nedělej ze sebe pitomce..." pohazoval Scout hlavou, jak se na Bostonský usmrkánky sluší.

,,Mysli si, co chceš.'' Zazubil jsem se a dále dělal blbého. ,,I tak, neodpověděl jsi mi... Má někam namířeno, nebo ne?''

,, Měl jsem popravdě zamířeno za tebou," začal mě odhánět. Poslušně jsem se šel schovat na schody, ale stále jsem je pozoroval. ,, Abych zjistil, co vy dva s modrým Spyem máte..."

,,Aha, tak pojďme." Řekl jsem možná až děsivě klidně a pohlédl na Pyra- ,,Omluvis nás?" Zeptal jsem se ho a šel za Scoutem.

Kývnul jsem, ale stejně jsem se držel v povzdálí. Scout Snipera vtáhnul do pokoje a zavřel, jakmile tak udělal, natiskl jsem se na dveře a poslouchal.

,,Co potřebuješ vědět?" Zeptal jsem se Scouta. Vždycky jsme byli dobří přátelé a všechno jsme si říkali.

,, Chci jen vědět, co byl tvůj záměr? Vzít do naší základny modrého Spye? Nechat ho přespat u sebe? Ve své posteli?!" Šílel Scout. ,, Jestli nejste vy dva teplí, tak co. Ksakru. Jste?!"

,,Nespal v mé posteli, spal v té vedle." Zamračil jsem se. ,,Ani nevim, proč ke mě přišel. Prostě jsme se stali... Přáteli... I kdyz on se chová, jako kdyby byl pro něco víc..." Neměl jsem koule na to mu rict, že k němu něco citím.

,, Mám fotky "mate", vím moc dobře, že jste se k sobě teplili..." řekl povýšeným hlasem a stále měl na tváři idiotský úsměv. ,, Je to v pohodě, můžete šoustat kde chcete, dokud se nám to nebude montovat do práce.. a dokud to Administrátorka nezjistí.

Zůstal jsem se mračit, cejtil jsem se hrozně blbě. ,,Díky za povolení, mami" řekl jsem otráveným hlasem. ,,Očividně ti na tom ale něco vadí... Ale co?"

Scout si založil ruce na hrudi. ,, No, rozbil si mi vztah se slečnou Paulingovou a teď spíš se Spyem, cítím se kapku frustrovaný," měl vynervovaný výraz, zatímco upíral své oči do těch Sniperovo.

,,To nebylo vážné. Chtěl jsem Ti ukázat, jaká to je ženská, když tam ty jen tak stojíš a její pozornost získá jiný. Važ si jí, mate... Promluvím s ní." Slíbil jsem Scoutovi
Ale jemu se to stále nezdálo dost. ,, Ale- stejně. Vysvětli mi to. Chápu, že Heavy spí se Sashou v posteli, ale dva chlapi v posteli, nepřátelé a navíc po jednom dni? Vždyť si ho i políbil, jeezz..."

Rozhodli jsem rukama. ,,Ty vole, to snad máte ty kamery a foťáky na prdelích, nebo co..." Zavrčel jsem. ,,A Pusa něco znamená? Nežárlíš tak trochu?"

,, Ž-žárlit? A já? N-na tebe?! H-ha ha..." rudnul Scout, ale stále si snažil udržet důstojný výraz. Vypadal doopravdy dost frustrovaně...

,,Když koktáš, tak kecáš." Řekl jsem mu. ,,Tak jěstě Něco, rudý Sherlocku?

Scout teď vypadal naštvaně, ba i dotčeně. ,, Už nic." Odsekl. ,, Ale budu tě sledovat. Nebudeš mít ani chvilku klidu. Pořádně si na toho tvýho zakuklence došlápnu, na to se spolehni." Zavrčel na něj a zabouchl dveřmi. Když odešel do areálu, byla má chvíle, abych vylezl ze svého úkrytu. ,, Mundy?"

Nechal jsem ho odejít. On fakt žárlil, no to mě poser na holý záda. Šel jsem ke dveřím a pomalu je otevřel. Vykouknul jsem ven a hledal Spye.

Vklouzl jsem ke Sniperovi do pokoje, jakmile otevřel dveře a zděšeně jsem zamknul. Postavil jsem se před něj a koukal jsem mu hluboko do očí. Celý jsem se klepal. ,, Tak co ti říkal?"
Sklopil jsem pohled. Cítil jsem se děsně, jako kdybych byl zahnaný do kouta. ,, No a... co... co si o tom, co říkal, myslíš?"

,,Vadí mu to, byl rudý jako rak." Řekl jsem a nasucho polknul. ,,Neptal se tě někdo z týmu, co máš v plánu?..." Zeptal jsem se ho trochu vážně.

,, Neptal, jediný, kdo si všiml, že jsme byl pryč, byl Medic..." pohlédl jsem na své ruce a ztišil jsem hlas. ,, Myslíš si, že na tebe žárlí?"

,,A ještě červený Spy.." Řekl jsem v hlubokém zamyšlení. ,,No, ano..." Řekl jsem a promnul jsem si obličej. Pohlédl jsem na modŕeho Spye a vydechnul.

Povzdechl jsem si. Chtěl jsem ho obejmout, jakkoliv se ho zase dotknout, ale risk byl příliš vysoký... ,, Tak... Eh... Nemohl by jsi mě alespoň... doprovodit ke slečně Paulingové."

,,Proč k ní? Jo, doprovodím tě." Řekl jsem klidně a říkal si možné důvody, proc vlastně jde za ní. Jenom jsem otevřel dveře a vyšel ven, mířil mlčky ke společenské místnosti.

,, Merci," řekl jsem tiše vzal na sebe podobu Pyra. Následoval jsem Mundyho kroky a nervózně se klepal. Proč by Scout žárlil? Proč by žárlil zrovna na Snipera? Je to kvůli mě? Jenom kvůli mě? ,,Kde přesně ji najdu?"

,,Bude ve své kanceláři, touhle dobou. Nebo spise u Administrátorky." Zamířil jsem chodbou dolů, po schodech a rovně okolo společenské místnosti. Prošel jsem černými dveřmi a objevil se se Spyem v chodbě, kde to bylo viditelně jiné, než v ostatních chodbách. Bylo poznat, že tohle je její miśto- Administrátorky. ,,Slečno Paulingová?" Řekl jsem jasně a hlasně.

Uslyšel jsem z druhé strany chodby klapání podpatků. Pohlédl jsem na Mundyho a trochu jsem začal uvažovat, zda je dobrý nápad jít s tímhle přímo za ní. Mohl jsem počkat... Mohl jsem se Snipera zeptat... Ale už byla tady, vlasy stažené v ulízaném drdolu, bystré zelené oči, trochu posmutnělé, ale stále plné života.

,,Co jsi potřeboval, Mundy?" Zeptala se mě s trochu překvapeným a uhnaným pohledem. ,,Tady Pyro po tobě něco chtěl," pousmál jsem se a o kousek couvnul. ,,Aha, tak sem s tím, Pyro. Asi budu mít trochu problem ti rozumnět, ale už jsem si zvykla." Zasmála se mezi řečí Paulingová. Mile se usmívala.

Trochu jsem zavrtěl hlavou a naznačil jsem jí, aby šla se mnou do její kanceláře. Pochyboval jsem, že mě slyšela zřetelně, ale z mých gest a máchání rukama zřejmě pochopila, o co jsem ji žádal. Pohlédl jsem na Mundyho takovým tím vděčným výrazem, ale pravděpodobně mu to bylo fuk..

Pousmál jsem se na oba dva, včetně Spye v převleku a šel pomalu zase zpátky. Možná že se sednu v téhle chodbě na jednu z laviček. Sednul jsem si a všimnul si okna - mol bych si zapálit. Takže jsem si otevřel okno a rovnou si sednul na parapet, zapálil si. Slečna Pauligová se přesunula za svůj stůl. ,,Tak o čem jsi chtěl mluvit, Pyro?" Zeptala jsem se ho a usmála se.

Nevěděl jsem, zda ji moc nevyděsí, když se přeměním přímo před ní. I když.. kdybych tak neudělal, bude si myslet, že Pyrovi přeskočilo. Nakonec jsem se zbavil jeho podoby a podíval jsem se na slečnu Paulinogovu, která vypadala trošku vystrašeně. ,, Potřebuji se vás na něco zeptat, ale Administrátorka se o tom nesmí dozvědět."

,,Jestli mě tu s vámi někdo uvidí, příjdu o pŕaci!" Řekla trochu rázně, přičemž se postavila ze židle a opřela ruce o stůl, přesto ale potichu. Neuměla moc křičet, ale žena se v ní nezapřela. Srovnala si obleček a pokusila se uklidnit. ,,Co potřebujete?"

,, Nic proti vám slečno, ale vy pracujete pod oběma týmy..." urovnal jsem si kravatu a trochu jsem ztišil hlas. ,, Přišel jsem sem proto... protože jsem se chtěl zeptat, zda je možné přejít z modrého do červeného týmu. Natrvalo."

Natural Enemies- Sniper x Spy FF Part 4

21. ledna 2017 v 22:00 | Zero a Jackie |  Fanfikce
,, Oui," pozvedl jsem skleničku. ,, Tak na co připíjíme?" snažil jsem se zlé představy zahnat alespoň vínem.

,,No, na to, že po kolika letech nejsem ti dva, kteří si jdou po krku." Zvednul jsem skleničku a čekal na jeho reakci.

Najednou někdo zaklepal. Nasraně a rázně. ,,Snipere?!" Byl to Scout. Nasadil jsem trochu výraz zbabělce a pohlédl na Spye.

Srdce mi vyskočilo až do krku, rychle jsem se schoval za pár beden, co tam byly a snažil jsem se někde nahmatat Medicovu masku. ,, Jdi to vyřídit, musím najít masku," ukázal jsem Mundymu, ať jde otevřít.

Rychle jsem se zvednul a šel ke dveřím, otevřel jsem. Stál tam zamračený Scout a hnedka se na mě vrhnul s prstem namířeným ke mě, rozhazoval rukama apod. ,,Myslel jsem, že nejlepší kámoš mi nebude dělat do holky!'' Řekl- měl jsem pocit, že kdyby byl mladší, rozbrečel by se. ,,Ber to jako varování od přítele. Když se holce nevěnuješ, špatně to dopadá. Jako třeba takhle.'' Zabručel jsem a poslouchal, zda-li nedělá ten zakuklenec nějaký bordel či zvuky na střeše. ,,Jo, tak od kamaráda... Jestli s ní něco budeš mít, tak...'' Odhrnul od australana zrak a díval se někam do rohu otevřených dveří. Jako kdyby poslouchal.

Konečně jsem nahmatal Medicovu masku a nasadil si jí. Popravdě mi bylo Mundyho trochu líto, byla to z velké části moje chyba. Zatáhl jsem ho do tohohle průseru, musel jsem ho z něho i dostat. Dlužil jsem mu to. Naposledy jsem do sebe kopnul víno a vlezl jsem za ním do jeho pokoje. Spatřil jsem Scouta, jak se k němu napřahuje a chce mu dát pěstí. Chytil jsem mu ruku, přesně ve chvíli, kdy se vymrštila směrem k Sniperovo obličeji. ,, CO si myslíš, že děláš?"
Scout byl oproti mě viditelně menší, ale páru měl.


Měl jsem těsně před mým obličejem Scoutovu ruku. Rudá, lesklá rukavice mi řekla, že to bude ten, kdo mě zatáhnul do tohohle. ,,Co tu dělá on?'' Zeptal se krátce v té jeho... Až trochu dětinské nasranosti, kde nepřemýšlí. Pak se zase pohledem přesunul na mě, probodával a mlátil mě baseballkou nesčetněkrát.

,, Šel jsem se s Herr Mundym jen napít vína, dál od vás ožralů, a myslím si, že tě tam dole čeká tvá přítelkyně, ke které ses mimochodem moc hezky nechoval." urovnal jsem si volnou rukou brýle. Ksakru. Stále jsem si na to nemohl zvyknout, Medic má tak obrovské ruce... ,, Co kdyby si se sbalil a odešel pryč, bitte?"

Zasmál se, i když mu ruku držela Medicova obrovská pracka. ,,Takže vy se tu teplíte u vínka?'' Zasmál se znovu. Tisknul jsem ruce v pěst a měl jsem nakrčený, výrazný nos. Zaskřípal jsem zuby a než se vychechtal, ještě jsem mu dal šanci, aby měl dostatek smíchu pro dnešek. Jakmile otevřel oči, schytal rychlou a efektivní pěst do obličeje. Jen jsem tak nad ním stál a díval se. Pár sekund se musel držet za obličej, o tom žádná.

Koukal jsem na kňučícího Scouta a Snipera s pěstí, výhružně zdviženou do vzduchu. Netrvalo dlouho a Scoutovi začala téct z nosu krev. O to, jak víc byl vyděšený, byl i naštvaný. Když zjistil, že mu Sniper svou drtičkou zlomil jeho bulíčkový nos, v jeho očích se objevil touha mu to vrátit. Stoupl jsem si mezi ty dva orangutany, aby se tu na místě neporvali a vrhl jsem na Scouta vražedný pohled.

Souboj s nejlepším přítelem? Proč ne, to je v dnešní době normální. Jednou jsem se zkusil vyhnout Medicovi, aby mi to mohl Scout vrátit. Nebo se spíše pokusit. Za moment se Scout zvednul a pohlédnul na ruku od krve. Natáhnul ruce přes Medica, který mezi námi stál. Kdo ví, kdy mu vyprší vlastně převlek, uvědomil jsem si. A Scout nesmí nic vědět, hlavně on ne. Přesto mi v ksichtě držel nasraný výraz.

Už mi došla trpělivost. Musel jsem uznat, že jsem měl.. Snipera... rád. ,, PŘESTAŇ." vzal jsem Scouta pod krkem. ,, NA NĚJ." přitlačil jsem ho ke zdi. ,, NEUSTÁLE." praštil jsem jeho hlavou o stěnu. ,, ŠAHAT!"

Medica očividně nepoznával. Byl vysílený a očividně rozrušený z toho, co se mu v několika sekundách přihodilo. Když s ním bouchnul o zeď, cuknul jsem sebou. ,,Medi-'' V hlavě jsem si dořekl, že tohle stačí. Tohle bylo možná až moc ochranářské na nepřátelského Spye, který ze mě chce udělat gentlemana. Scout se držel při vědomí jen tak tak, Spy mu dal za vyučenou.

Chvilku jsem mu rukou drtil hrdlo, nevím, co ve mě tak vřelo, že mě to málem dohnalo k tomu, abych Scouta udusil, ale jedno jsem věděl - nikdy jsem tohle kvůli nikomu neudělal... Uvědomil jsem si, že je tohle příliš moc. Pustil jsem Scoutovo krk a uhladil jsem si kravatu, jakoby se nic nestalo. Chvilku jsem jen na Scouta koukal, jak si mne krk a lape po dechu. ,, Jdi."

Scout se stěží zvedl a ještě se na oba dva podíval. Raději se zase obrátil hlavou na svojí cestu, protože ode mě byl už pomyslně několikrát prohnán salvou šípů. Když byl pryč,díval jsem se stále na místo, kam vlastně Spy Scouta pustil na zem.

Podíval jsem se na své ruce. Vůbec se mi tohle chování nepodobalo. Možná německým šíleným doktorům, ale mě ne. Zamknul jsem za Scoutem dveře a obrátil jsem se na Snipera s trochu omluvným pohledem. Určitě si musel všimnout, že tu něco nehrálo..

Nic jsem mu neřekl. Když jsem vstoupil do místnosti, výraz jsem měl takový... Podobný, ale přeci jenom jsem se nepokusil Scouta udusit. Zabít ho. Zanedlouho bude večer, tohle mě tak unavovalo... Zase jsem vylezl na střechu. ,,Přeměň se, bude to tak bezpečnější.'

Kývnul jsem hlavou a lezl jsem zpátky za Sniperem. Celý jsem se klepal. ,, Ale notak," říkal jsem si. ,, Každý den na bojišti zabiješ tolik chlapů, teď si jen přiškrtil toho malého pitomce z Bostonu... Ale... v zájmu jiného." Musel jsem si pročistit hlavu. ,, Mundy?"

,,To už mě rovnou může nechat padnout ze střechy,' pomyslel jsem se zase já. Šel z něj strach- jo, znal jsem Medica v těch jeho vraždících... horečkách, ale Spye v převleku za Medica ještě ne. ,,No?'' Zabručel jsem, zatímco jsem si sedal.

,, Když ti teď řeknu jednu věc, slíbíš mi, že se na mě nenaštveš?" vyndal jsem si třesoucíma rukama cigaretu a sednul jsem si vedle Snipera.

Nedopověděl jsem mu, jenom jsem si zapálil a zíral do dálky. Kdybych mohl, přes tu otupělost bych mohl mít uši až u jeho hlavy, abych slyšel, co chce říct. Nebyl jsem naštvaný, jenom překvapený z celé události-tak přeci, Scout býval můj dobrý parťák.

,, Tak tedy nic..." řekl jsem si a pohlédl jsem do dálky. Docela by mě zajímalo, jestli si vůbec můj tým všimnul, že jsem zmizel. Ano, mizel jsem často, ale... Jsem si skoro jistý, že mě tam všichni nesnáší. Bylo by jim fuk, kdybych zmizel už navždy... Měl jsem pocit, jakoby něco ve mě s tímhle pocitem umřelo a nutilo mě brečet..

,,Ne, mluv. To mlčení mělo být souhlasné...'' Dostal jsem jenom ze sebe a vydechnul. Ani jsem se nehodlal v hlavě hádat, co mi chce říct. Bylo to všechno hrozně zamotané. Pohlédl jsem na něj.

Těžce jsem se nadechl a vydechl. Popotáhl jsem z cigarety a radši jsem od něj stydlivě odvrátil zrak. ,, Co kdybych ti řekl, že-" trochu jsem se zadrhl. Nebyl jsem si vůbec jistý, zda se mu mám přiznávat. ,, Vlastně... Radši nic."

Nádech a výdech jsem po něm zopakoval. Chvíli jsem na něj ještě hleděl a snažil se dostat možnosti toho, co mi chtěl říct z hlavy. ,,Dobrá, mate...'' Jenom jsem řekl utlumeně.

,, Prostě... Přišlo mi rozumný tě bránit..." řekl jsem si pro sebe tiše, doufal jsem, že mi vítr vezme slova z úst, ale zdálo se, že australanovy uši mě uslyšely. Schoval jsem se za skleničku vína a sledoval jsem západ slunce za obzorem, zbarvující krajinu do romantické červené barvy...

Tak nějak jsem začal myslet na spánek. Dnešek mne natolik unavil, že jsem se donutil lehce přivřít oči. Když mi došlo, co řekl- jelikož mým uším nic neunikne, zase jsem oči otevřel a otočil se celým tělem k němu. Teď jsme od sebe byli necelý metr. ,,Co udělat proto, aby jsi řekl to, co jsi chtěl říct?'' Pozvednul jsem jedno obočí.

Sniper se ke mě otočil. Ksakru... Nemohl jsem se na něj ani podívat po té sprše. Byl jsem rudý, i když jsem byl v převleku za Medica. Odvrátil jsem od něj pohled a nechal jsem ho si domyslet, kolik jsem toho ještě chtěl říct, ale nemohl jsem, protože mě tělo přestalo poslouchat..

Sralo mě, jak je pořád v převleku a tak jsem se k němu úplně přisunul, nedbal na jeho výrazy a začal jsem mu sahat po kapsách po tom jeho udělátku, ale nemohl jsem to najít.

Mundy mě začal znenadání ošahávat. Můj bože. Chtěl jsem mu něco říct, ale vydal jsem ze sebe jenom zděšené koktání. Celé tělo mi ztuhlo, zatímco jsem vnímal, jak jezdí rukama po mé kůži přes oblečení...

,,Áh, tady to je!'' Vzal jsem tu krabičku do pracek a cosi na ní zmáčknul. Spy se proměnil a když jsem ho viděl zase v jeho podobě, řekl jsem si pro sebe. ,,Takhle je to lepší,'' ale nedošlo mi, že jsem si to sice řekl pro sebe, ale před ním. Okamžitě jsem zrudnul a přestal po něm lýzt. ,,Promiň, mate,''

,, Oh, no... T-to... Nevadí..." pokusil jsem se o co nejméně trapný úsměv a dal jsem si pro jistotu nohu přes nohu. ,, J-je to v pořádku..."

Zase jsem si odsedl od něj a řekl si, že už víno pít nebudu. Ten čas ubíhal nějak rychle, už zapadalo slunce. Od zdola se ozývalo typické rušné řvaní a oslavování - dnes to byl neúspěch. Vsadím se, že Scout leze za Paulingovou, aby mu ošetřila bebí.

Povzdechl jsem si a zadíval jsem se do dálky. Moje tělo bylo ze Sniperovo doteku neustále vynervované, ale snažil jsem se to hrát na klid. Načapal jsem svoje svědomí, jak žadoní po dalším doteku, ale ihned jsem tyhle pocity zahnal zatřepáním hlavy. Ale furt se to dralo na povrch. Posunul jsem se k němu nepatrně blíž...

,,Nejsi unavený?'' Snažil jsem se se nějak navodit konverzaci... Krátce jsem si zívnul s mohutnou rukou před pusou. Několik sekund současně jsem se neodtrhnul od Sniperova výrazu v barvách nebe na jeho obličeji.

Kousnul jsem se do rtu. Oči mi stále nemohly přestat jezdit po jeho těle. Naštěstí mě z toho tranzu probral jeho hlas. ,, Trochu jsem... Ale myslím si, že tohle bude dlouhá noc. Tedy pokud nezavřeme dveře..."

,,Však jsou zavřené. Zavíral jsi je ty...'' Řekl jsem trochu popleteně. ,,No, na střeše ale spát nebudu, pokud myslíš dveřmi tyhle dveře'' ukázal jsem na ty, které tvořily okno.

,, To taky," vyfoukl jsem kouř z cigarety. ,, Nechceme přece, aby nás Scout ve spánku zamordoval, že ne?"

Já už svojí cigaretu dokouřil. Docela se mi chtělo spát, ale na druhou stranu jsem nechtěl, aby tenhle den, tahle chvíle skončila... ,,Chceš tady jít?...'' Zeptal jsem se ho opatrně, viděl jsem, jak je rozrušený. ,,Jo, a... Mě by zamordoval prvního.'' Usmál jsem se a při té představě se mi udělal knedlík v krku. ,,Ale žádně proměny v noci, ano?'' Ani jsem upřímně neuvažoval, že by snad mohl spát vedle mě..

,, Oui... Ale co když se nám přece jenom Scout dostane do pokoje? Co potom?" kousl jsem se do rtu. Nervózně jsem přejížděl pohledem po jeho obličeji... Chtěl jsem... doufal jsem.. že bych spal vedle něho. Ale věděl jsem, že on, rezervovaný asociál, by na něco takového ani nepomyslel... vymluvit se na zimu? No nevím..

Na druhou stranu se mi ale jeho přítomnost neprotivila. Možná, já sám jsem v tom měl nejasno... Odskočil jsem si do koupelny, udělat večerní hygienu a trochu se upravit. Za táhnul jsem rolety, zamknul dveře, takže v pokoji byla téměř tma. Až po chvíli si oči zvykly. ,,v čem budes spát?" Zeptal jsem se ho.

,, Asi jenom ve spodním prádle... Nic jiného tu nemám a..." podíval jsem se na Snipera a nervózně se zasmál. ,, Heh... přece nechceš, abych tu spal nahý, že..."

,,Ne, to ne-" Já jsem udělal to samé- svléknul jsem se jenom do slipů a rovnou zaplul do postele.

Nemohl jsem si dovolit rudnout. Teď ne. Odvrátil jsem zrak a radši jsem se začal svlékat i já. Musím uznat, že svlékat se s třesoucíma rukama a nohama do kříže bylo děsně těžké..

Byl jsem rychle navyklý i v takové tmě, přesto jsem viděl jeho figuru, jak se křečovitě svléká. ,,Chceš pomoct?" Řekl jsem a sednul jsem si na postel tak, že jsem vypadal jako duch, co má obličej. Takové to roztomilé, kdyz přes sebe hodí nekdo peřinu či deku a je mu vidět jenom obličej.

Oh můj bože. O to.. Jak...? ,, No, já eh..." koktal jsem a snažil se vymyslet, co mám dělat. Mám se vymlouvat, i když celé moje tělo křičí ano? ,, Kdyby si byl tak hodný..."

Zvednul jsem se a došel až k němu. ,,Opři se mi o ramena," řekl jsem klidně a pomáhal mu postupně sundával kalhoty. Rudnul jsem. Něco mi říkalo, že ho mám k sobě pustit, alespoň na postel...

,, O-oui..." třásl jsem se jako osika. Kdyby se mě ptal, rozhodl jsem se, že to svedu na zimu... Ale i tak to bude příliš krkolomné, jestli si nevšiml červené barvy v mých tvářích, roztřepaných rukou a toužebného pohledu, musel být slepý. Udělal jsem, co chtěl a dál jsem čekal, chvějící se pod jeho doteky.

Dále jsme pokračovali sakem a košilí. Je fakt, že se tu celý den větralo, takže trochu chládek tady byl. ,,Hrozně se třeseš..." Pronesl jsem krátce a následně z něho dostal i košili. Teď jsme byli komplet ve spodním pŕadle. Teda, až na Spyovu masku.

,, J-jo, no já, eh... je mi... dost chladno..." zamumlal jsem a cítil jsem, že si za chvíli rozkoušu ret do krve. Byl jsem s ním v jedné místnosti, ve spodním prádle... hned před ním! Nesmím se podívat dolů, nesmím se podívat dolů... opakoval jsem si.

Obešel jsem ho a lehnul si do postele. Bylo mi jedno, jestli si ke mě Lehne, nebo ne... Nedával jsem nějak najevo nesouhlas, naopak.

Viděl jsem v jeho pohledu výzvu. Nebo spíše souhlas k tomu, abych si lehl vedle něj. Nechtěl jsem být vtíravý, ale nemohl jsem si pomoct. Dokud byla příležitost, chtěl jsem se jí chopit. Opatrně jsem si lehnul na postel čelem k němu a pozoroval jsem jeho reakci.

Jakmile jsem slyšel zvuky trochu vrzající, velké postele, lehce jsem znervózněl. Když si lehnul přede mě, uvolnil jsem se a jednu nohu lehce pokrčí dopředu. Chtěl jsem ho obejmout...
Sniperovo výraz byl až nečekaně klidný. Myslel jsem si, že mě odežene nebo se ke mě obrátí zády, ale on vypadal... spokojeně.

,,Nebyla ti náhodou zima?" Zeptal jsem se a zazubil se. A pak, kdo se to tady teplí... Oba dva. Prohŕabnul jsem si vlasy. Byl jsem hodně unavený.

,, J-jo, byla-" nemohl jsem se zbavit své nervozity. Cítil jsem, jak mě začíná škrtit moje maska. ,, Nebude vadit, když si to sundám?"
,,No, samozřejmě, že ne." Uchechtl jsem se a spokojeně se zadíval na Spye. Přemýšlel jsem, zda-li se ho nějak dotknout nebo si ho prostě přitisknout a spát.
Opatrně jsem si masku sundal z obličeje a prohrábnul jsem si vlasy. Z celého srdce jsem doufal, že si v té řídké tmě nevšimnul mých jizev... Snažil jsem se nahnout přes něj a položit masku opatrně na noční stoleček, ale tak trochu jsem ztratil rovnováhu...

,,Ugh!" Vyšlo jenom ze mě, tohle jsem nečekal. Úplně slepý jsem zvednul svýma prackama Spye, uchopil jsem ho za předloktí. ,,V pohode?" Dal jsem si ho vedle sebe.

,, J-jasně, s-spíš co ty?!" Vydal jsem ze sebe zděšeně. Byl jsem totálně rudý, mon dieu...
Úplně jsem to posral. Jsem totální idiot, chtěl jsem se líbit, ale ne takhle moc...

,,V pohodě, jenom jsem už napůl spal... Tak to pojďme zkusit znovu..." Otočil jsem se k němu a obejmul do tak, že měl svoji hlavu pod krkem. Spokojeně jsem vydechnul.
 


Natural Enemies- Sniper x Spy FF Part 3

21. ledna 2017 v 16:10 | Zero a Jackie |  Fanfikce
,, Děkuji," snažil jsem se to říct co nejslušněji. Najednou jsem uslyšel, jak Sniper začal pobíhat po střeše jako veverka na extázi. ,, A co tam nahoře děláš? Opaluješ si dole bez?"

,,A pak, kdo je tady přiteplenej." Odpověděl jsem mu na jeho narážku. Přeskočil jsem asi metr mezi budovami a ještě chvíli běžel. Pak jsem se zastavil u vchodu ze střechy do normální budovy, kteŕa měla plochou střechu. Tam jsem seběhnul a objevil se u pokojů, sešel ještě dolů a zašel do skladů. Vzal jsem dvojitý držák na flašky vína a vzal jedno bílé a druhé červené. Aby měl pan Francouz alespoň trochu zásobu. Po cestě jsem potkal spye, který se na mě překvapeně podíval, ale nic vlastně ani nestačil říct. Po zbytek pater nahoru jsem pomalu šel.

Slyšel jsem, jak skáče přes střechy, jakoby tam vyrostl. Zatím co jsem čekal, až se vrátí s vínem, smetl jsem mu ze stolu jeho divné pánské časopisy a snažil jsem se to upravit tak, abych ho mohl začít "trénovat".

Pokračoval jsem až nahoru, šel po střechách a všude možně se ozývají zevnitř dunivé kroky. Přiběhnul jsem a sednul si na parapet střešního okna. ,,Tak tady máš." Nastavil jsem mu ruku s dřevěným "nositkem" na lahve vína.

,, Díky, kam si pro to lezl?" vzal jsem lahev vína a odšpuntoval jsem ji. Její obsah jsem nalil do dvou skleniček, které jsem našel během prohrabávání Sniperovo kobky.

,,No do Spyova apartmá určitě ne," zavrčel jsem a vyndal si další cigaretu. ,,Zase půjdu nahoru, sklenku si dám jenom jednu."

,, Tak to ani náhodou, jsem tu, aby jsem tě naučil svádět ženy," strčil jsem mu do ruky skleničku s vínem. ,, Přesněji řečeno, slečnu Paulingovou." zaculi jsem se nad představou toho, jak bude Scout zuřit.

,,Proč? Jenom proto, aby jsi viděl Scoutův ksicht?" Řekl jsem a napil se krátce vína. Posadil jsem se na postel.

,, Možná." usmál jsem se a napil se vína. ,, Ale možná si i vrzneš, Scoutův ksicht je jen vedlejší bonus."

,,Hah, a teď s kým." Rejpnul jsem si do Spye a zazubil se jenom jedním koutkem úst. Tohle možná byla koneckonců trochu blba poznámka - ale mě to bylo tak nějak nakonec fuk. ,,Tak s čím začneme?"

,, Mohli bychom začít s chováním u jídla, ale teď mi řekni," přistoupil jsem k vykulenému Sniperovi blíže. ,, Jak jako "S kým"?"

Na moment jsem se zarazil a nervózně po bem přejíždět modrýma očima. ,,To je jedno," bylo jedinné, na co jsem se zmohl. ,,Nepřijde mi, ze by jsi se nudil a šel za Sniperem, u kterého tvrdíš, ze se neumí chovat.

,, Ne né Mundy, zajímalo by mě, jak si to myslel," uchechtl jsem se. ,, Že ty nepálíš za Paulingovou, ale za Scoutem? Samozřejmě, že na něco takového ti můžu dát taky tipy, stačí mít dostatek kuřecích křidýlek..."

Zavrčel jsem. ,,Nechápeš to," řekl jsem. ,,Tak s čim chceš začít u sklenky vína?"

,, Dámy vždycky ohromí, když se umíš u stolu chovat," pokynul jsem mu k židli. ,, Sedni si."

Přešel jsem tedy k židli a sednul jsem si. Pohlédl jsem na něj a říkal si, jestli ze mě něco udelá, tak je frajer.

,, Takže," sedl jsem se naproti němu a postrčil jsem k němu talíř a několik sad příborů. ,, Předveď se mi ve znalostech stolování Mundy," pobaveně jsem se napil vína.

Normálně jsem uchopil příbory, přesto jsem seděl lehce nakrceny a celkově... Jako buran.
,,Budeš to mít se mnou jeste těžký," řekl jsem mu a v duchu ho politoval.

Pozoroval jsem Snipera, jak se přede mnou nakrucuje. ,, Nenene, děláš to špatně," uchopil jsem ho za ruce. ,, Zápěstí nad stůl." sekýroval jsem ho s jistou dávkou spokojenosti.

Nechal jsem ho, ať si dělá, co chce.

,, A netvař se u toho, jako umučenec," pleskl jsem ho přes hlavu. Chtěl jsem tohle využít co nejvíc to šlo a neskutečně jsem si to užíval.

Když mi dal pohlavek, krátce jsem zabručel a narovnal se, lehce se pousmál.

Prohlédl jsem si ho, jak se křečovitě culil, ale i tak jsem se spokojeně se usmál. ,, No vidíš, teď bych tě pozval na rande!"
,,No, tak to by šlo. Co dál?" Pronesl jsem krátce a dále se odmlčel.

,, Konverzace." uhladil jsem si klopu. ,, Přestaň každému říkat "mate", nedělej neustále ty nosové zvuky... Zníš potom jako... Ty víš co." zaculil jsem se ještě víc.

,,Jako teplouš?" Zeptal jsem se ho a trochu se zamračil. Uz mě štvalo, jak pořád jenom mluvil o tom, jak jsem očividně homo. ,,Patřil to ale ke mě, stejně jako ten tvůj přízvuk."

,, Jestli si myslíš, že to dokážeš zvládnout sám a hned teď, můžu rovnou zavolat slečnu Paulingovou..." otočil jsem se k němu zády a vydal jsem se pomalu ke dveřím.

,,Ne!" Zarazil jsem ho. ,,Sedím tu několik minut. Vždyť by po mě ještě něco hodila."
,, Nejlepší trénink je, když jdeš do akce," vzal jsem ho za kus košile. ,, Pojď, bude sranda."

,,Dobrá, jak chceš." Řekl jsem, usmál se a zvednul se - rozešel se za ním.

Znova jsem si nasadil podobu Medica a vyšel jsem s ním ven před byt, zatímco jsem se snažil najít nějaký telefon, či vysílačku.

,,Hledáš něco? Paulingovou najdeme určitě v hlavní místnosti." Řekl jsem mu a pousmál se.

Sakra. Nemůžu si zvyknout na to, že je Paulingová u jejich týmu. ,, Nehledám nic," upravil jsem si kravatu. ,, Zavolám ti jí počkej tady~"

,,'Kay, mate." Řekl jsem. To "mate" ke mě ale tak nějak patřilo. Podíval jsem se na mizícího červeného medica.

Po pár minutách jsem se už ukrýval za rohem a tvářil se, jako když přišla na program moje oblíbená show. Slečna Paulingová kráčela směrem ke Sniperovi a vypadala trochu zmateně. ,, Mr.Mundy? Chtěl jste mě vidět?"

Tak jsem se lehce zarazil a polknul. ,,No, jen si s někým popovídat. A pro vás Mundy, slečno.'' Usmál se.

Černovláska se na něj usmála. ,, Paulingová." Podala mu ruku. ,, Pokud chcete, můžeme někam... zajít." Tiše jsem Mundymu fandil z dálky, když v tu najednou jsem v chodbě spatřil Scouta. ,, Drama začíná."

,,No, tak pokud nebude nikde potřeba, mohli bychom se projít třeba-'' V momentě jsem jí nabízel rámě. Když jsem spatřil Scouta, došlo mi, že bude čáro.

Opřel jsem se o zeď a natěšeně sledoval, jak Scout reaguje. Mezitím si ho všimla i slečna Paulingová, která se k němu otočila a sladce se usmála. ,, Ahoj Scoute, co ty tady?"

,,Co bych tady dělal?'' Spustil Scout, trochu v rozpacích. ,,Tak nějak jsem tě hledal,'' zamračil se na Snipera. ,,Co tu ty s ním děláš?'' Zeptal se zase jí. Mundy jim ale skočil do konverzace. ,,Co tak nejdou? Obvykle ti bývá jedno, kde je.''

Mundy se pustil do Scouta jako správný gentleman a já měl co dělat, abych neumřel smíchy. Slečna Paulingová vypadala zděšeně, stoupla si mezi oba idioty a snažila se je uklidnit. ,, Proč tě to zajímá Scoute?" Couvla kousek k Mundymu.

,,Uhm...'' Zamyslel se Scout. Hodil nenávistný pohled po Mundyho. ,,Chci tě mít u see, i když mám témeř denně mise...'' Představil jsem si, jak se vlastně napíjejí a na Paulingovou s papíry serou. Pro sebe jsem si zavrčel.

Četl jsem to z Mundyho očí. Scout ho určitě sral, stejně jako mě celý život. Nepřivedl jsem ho na tenhle svět,aby tu dělal píčoviny- vlastně... no nic. Slečna Paulingová měla na tváři smutný výraz. Sklopila omluvně pohled a zastrčila si pramen vlasů za ucho. ,, J-já ale..."

,,Jenom jsem se s ní chtěl projít, popovídat si, ať má nějakou kultivovavou společnost.'' Dal jsem ruce za záda a držel se vzpřímeně. Košile mi dodávala na šmrncu. Scout byl očividně zmatený a hlavně nasraný. Přistoupil kolem Paulingové k Mundymu. ,,Myslel jsem, že do holky mi nikdo dělat nebude. A už vůbec ne ty!'' Zakřičel na něj. Zachoval jsem chladnou hlavu. ,,Když se holce nevěnuješ, necháváš jí samotnou zatímco piješ.. Nemůžeš se divit, kamaráde.'' Pousmál jsem se.
Paulingové už trochu došlo, jak se k ní Scout chová. Nebavilo ji se mu furt přizpůsobovat. Zapřela dlaně do jeho hrudi a snažila se ho odstrčit. ,, Nemůžu si s nikým ani popovídat?" Odstoupila dál od něj a chytla se Sniperovo košile, jakoby se bála, že na ni Scout vystartuje.

Teď byl Scout totálně v pejči. Nemohl nikam, nemohl někomu, koho miloval nic říci. Australan se jenom vítězně pousmál, čekal od Scouta ránu. Když se v chodbě objevil Demoman, zvolal na Scouta ,,Brácho, co tam děláš? Pojď se mnou, všichni čumíte jak telata na nový *hic* vrata!'' Scout se za ním rozhodl jít, asi. Dal jsem ruku před Paulingovou. ,,Pozor, on se ještě třeba vrátí.'' Pošeptala mi krátce.

Ve svém úkrytu jsem se dusil smíchy, zatímco jsem sledoval Scouta, jak nasraně odchází společně s Demomanem pryč od nového párečku. Ukázala jsem Sniperovi zdvižený palec, pochybuji, že mě viděl, ale stejně. Paulingová se na něj obrátila a vděčně se na něj usmála. ,, Díky Sni- Mundy..." zaculila se a sklopila pohled. ,, Nebaví mě ho neustále poslouchat..."

Spye v převleku jsem si všimnul. O to více mě spíše zamrzelo, že mi takhle pomohl- ale já do toho šels tím, že to bude prdel a že to nevýjde. ,,Není z aco.'' Řekl jsem, zatímco byla u mě pořád namáčklá.

Mundy ze situace, která se zrovna odehrála, nebyl asi o to více překvapený, než já, ale upřímně, nikdy jsem se ještě tolik nebavil. Vypadalo to, že si křovák doopravdy vrzne. Paulingová se na něj podívala a rozhlédla se po okolí. ,, Co takhle Scouta naštvat?"

,,Jistě, proč ne. Budu potěšen.'' Usmál se a v hlavě mu proběhlo ''A můj již -alespoň doufám- bývalý nepřítel také.'' Pohlédl s pousmáním na červeného Medica, který se schovával za rohem.

Všiml si mě. Jasně, že si mě všimnul, pitomého červeného Medica, co ukazuje zdvižené palce Sniperovi s úsměvem na tváři, by si všiml každý. Paulingová ho vzala pevně za ruku a zatvářila se hodně pomstychtivě. ,, Co takhle zajít se s týmem opít?"

Nějak jsem si trochu přál být sám a nebo alespoň vedle Spye- nevím, co to se mnou vlastně bylo. Po chvíli jsem přikývnul a stisknul Paulingové ruku v tom držení. Ani jsem se nechtěl na Spye podívat. Měl jsem hrozný, zvláštní pocit. Ale co- je odpoledne, můžeme se opít už o trochu dříve. ,, Myslíš, že se k nám přidá Medic?''

Uslyšel jsem ho, jak mluví o mě. CHtěl jsem ho za to odstřelit, nemůžu být mezi jeho kolegy, prozradí mě... vlastně všechno. Neumím se chovat jako Medic. A co když po mě bude někdo něco chtít? Třeba Heavy? Zavrčel jsem na něj, ale radši jsem vyšel ze stínu a dělal, jakože jsem se tu náhodou objevil. Paulingová kývla hlavou. ,, Jasně, budu ráda, když Scouta ztrapním před celým týmem." zasmála se a šla dál, stále zaháklá do Mundyho.// Why my ship sis? ;-;

,,Proč tak najednou?'' Zeptal jsem se jí. Tahle holka očividně měla jenom jemnou vnější schránku. Myslel jsem to tak, jestli tam bude i..No, jestli tam prostě bude. Jenom jsem kouknul po Medicovi.

,, Až teď mi došlo, jaký je to pitomec... Neříkám, že jsem to nevěděla už před tím, ale myslela jsem si, že se změní." trochu zklamaně se podívala do dálky. ,, Ale on je každým dnem pitomější a pitomější." Nastala dlouhá chvíle ticha, během kterého Paulingová zpozorovala mě v převleku za Medica a pozvala mě do party. Nechtěl jsem být nevrlý, takže jsem radši šel. Stále nasraný, ale elegantní.

Ani jsem se na Spye v převleku nepodíval. Něco mi říkalo, že sem zase nepřišel jen tak... Co se škádlívá se rádo mívá. ,,Tak, snad pak trefím zpět do pokoje.'' Usmál jsem se na ní. Kdo ví, jeslti to tam psychicky mezi tolika lidmi vydržím?
Zalezl jsem si někam do rohu místnosti, aby za mnou nikdo nechodil a dál jsem pozoroval Paulingovou se Sniperem. Podívala se na něj, jakoby o něj měla starost. ,, Jsi nervózní? Potí se ti dlaně..." zatvářila se jako matka nad dítětem, které si rozbilo koleno.

,,Trochu...'' Řekl jsem jí , ale ujistil jsem jí úsměvem. Scout musel být teď pořádně nasraný, o tom žádná. Šel jsem s ní dál chodbou, až dolů.

Paulingová se už na konci chodby ohlížela, kde asi všichni jsou. Nebylo to těžké, bylo slyšet hulákání a Engieho pokus o hru na kytaru. "Tudy!" Řekla rázně a šla za hlukem. Jakmile vstoupila do místnosti, všechny zraky se upřely na nový pár.

Přejel jsem krátce po všech a lehce zabručel. ,Už to tady žije, co?'' Zeptal jsem se. Nehodldla jsem mezi nim ihledat Scouta, za to mi to nestálo.

,, Trochu moc," zamumlala Paulingová a vydala se k "baru". ,, Můžu poprosit o, uh... pivo?" Pozoroval jsem ty dva z dálky v převleku za Medica a měl jsem chuť jít za Sniperem a poplácat ho obdivně po zádech, určitě bych přidal do pochvaly nějaké to "mate", ale v tu chvíli jsem se spíš zabýval Scoutem, který seděl kousek od baru s Demomanem a skřípaly zubama.

Well, neslyšně jsem si povzdechnul a nevnímal Scouta. ,,Já taky jedno pivo,'' řekl jsem si a když jsem dostal plechovku, hnedka jsem ji načala a napil se. Po tom běhu a všem mi pěkně vyscho v krku. Jak jsem popíjel, zvednul jsem oči a kouknul po ''Medicovi''.

Řekl jsem si, že na to kašlu. Zvedl jsem se ze svého místo a s co nejvíce německým přízvukem jsem poprosil o pivo. To němci pijí, že ano? AAlespoň doufám... Otočil jsem se k Mundymu a pošeptal "Dobrá práce."

,,Jo ale v nejlepším přestat.'' Řekl jsem trochu uhnutý dozadu k němu, aby mě Paulingová neviděla. Nevěděl jsem, jak se jí teď zbavit- Spy má, co chtěl.

,, Musím uznat, že si to zvládnul mistrně. To jak si jí rozbil vztah a nasral Scouta, musím ti gratulovat. Přece jenom nejsi v sociální interakci zase tak nemožný, jak jsem si myslel." napil jsem se piva a pozoroval Scouta, jak Snipera propaluje pohledem.

,,No jo, ale...'' Nedokončil jsem větu. Nechtěl jsem plýtvat jeho čas, nechtěl jsem ho prozradit. Otočil jsem se k Paulingové. ,,Zatím to ještě není tak intenzivní, že?''

,, Ne, zatím ne, ale-" nedokončila větu, když v tu najednou Scout sesedl ze svého původního místa a razil si cestu k ní. Zastavil se přímo za ní a propichoval ji a Mundyho pohledem. ,, Bavíš se dobře?" zasyčel na něj a já měl chuť ho na místě zpráskat.

,,Ano, myslím, že mnohém lépe, než s tebou.'' Postavil jsem se před něj. Moje výška představovala výhodu pohledu. Najednou se mezi nás vložil Soldier, který ještě nebyl kupodivu sťatý. ,,Nechte se.. Dneska jsme prohráli, tak si nás alespoň nechte užít to pití a dobrou náladu.'' Pohlédl jsem na Soldiera. Jo byl to pošáhlý voják, ale měl pravdu. Soupeřivě jsem se podíval na Scouta.

Nebavilo mě se neustále koukat na Scoutův nasranej ksicht, vzal jsem Mundyho za rameno a do druhé ruky jsem si vzal pivo. ,, Vyřiďte si to tu sami, my se jdeme opít jinam." snažil jsem se co nejvíc napodobit Medicův přízvuk a kývnul jsem na Paulingovou, která se ihned otočila na Scouta. Sice byla malá, ale v tu chvíli nasadila takový výstražný výraz, že si z toho Scout stoprocentně nadělal do kalhot. A mezitím, co mu začala nadávat za to, jak se k ní choval, vytratil jsem se společně se Sniperem pryč od té bandy ožralů.

Otočil jsem se na patách a vyšel ven z místnosti. Pohledem jsem děkoval Spyovi za tuhle službu. ,,Máš, co jsi chtěl. Spokojený?'' Řekl jsem trochu nabručeně.

,, Naprosto spokojený." vyndal jsem si konečně cigaretu a zapálil jsem si. ,, Ale vypadá to, že tě teď budu muset chránit, protože se tě bude Scout snažit zabít."

,,Jo, poštval jsem proti sobě toho, kdo ještě v tomhle týmu za něco stál.'' Rozešel jsem se zamračeně, mířil jsem dlouhou chodbou ven. ,Ale, když tu teď mám tebe, nemužu si ztěžovat. Lepší, než být mezi těmi opilci.''

,, Díky, teď si mi zvedl náladu." zašel jsem se Sniperem k jeho pokoji. ,, Co se ožrat společně, hm? Navíc, nebyla to ani moc... tvoje chyba. Scout je prostě idiot." Ale ze mě to nemá, řekl jsem si a vstoupil jsem dovnitř.

Vstoupil jsem hned za ním. Ještě svítilo slunce, ale to mi nějak nevadilo. ,,Jdeš nahoru?'' Zeptal jsem se ho a vyskočil na postel, pootevřel okno. ,,Pokud se teda nebojíš výšek.'' Nabídnul jsem. ,,Jo, a... klidně, i když to je stejné, jako kdyby jsi mi držel u krku na hightower butterfly knife.''

,, Oui, myslíš si, že by mě někdo viděl kdybych si změnil zpátky podobu? Štve mě, jak furt musím být v tomhle debilním těle." popotáhl jsem z cigarety a vzal jsem do ruky nějaký alkohol, abychom jsme měli co pít.

,,Jo, přeměň se," řekl jsem mezitím co jsem se vyhoupnul nahoru. Natáhnul jsem ruku, že mu nahoru pomůžu.

Chytl jsem se ho za ruku a musel jsem uznat, že na takového hromotluka měl dost jemné ruce. Nechtěl jsem to komentovat, ještě bych myšlenkama zabloudil na to, jak jsem ho viděl v koupelnách... Zatřásl jsem hlavou, když se mě z toho zmocnil takový divný pocit a nechal jsem se jím vytáhnout na střechu společně s alkoholem.

,,No, koukám, že něco máš... Tak přeci jenom jsem se nenamáhal na nic," Zazubil jsem se a posadil se. Vytáhl jsem krabičku s cigaretami a další si zapálil. Takový dvě fabriky, proč ne." Měl jsem smíšené pocity- ale byl jsem tak nejak rad za jeho přítomnost.

Nalil jsem nám dvoum alkohol a uskrnul si vína. Chvilku jsem jen tak seděl na té střeše, kouřil Camelky, sledoval, jak slunce pomalu mizí... Řekl bych že to bylo i docela romantické... Zavrtěl jsem se na místě, abych ten pocit vyhnal z těla, ale držel se mě příliš pevně..

,,Šlo jenom o to se pobavit, nebo..." Na moment jsem sám sebe přerušil. ...nebo jíš měl jiný duvod, že jsi přišel? Denno denně sokové a teď tu spolu popíjíme a kouříme."

Přemáhal mě špatný pocit, že něco uvnitř mě doopravdy mělo trochu "jiný" důvod, proč jsem tady s ním. Nechtěl jsem si to připustit, přišel jsem se jen pobavit... U-určitě... No výborně, teď tomu nevěřím ani já. ,, Nevím..." odpověděl jsem popravdě a sklopil jsem hlavu, abych mu nemusel koukat do těch nekonečně hlubokých temně modrých očí...

,,Dobrá." Řekl jsem a opřel se jednou rukou dozadu za sebe. Sklenici s vínem jsem položil a jenom si držel jednou rukou cigaretu v puse. Dal jsem si jí mezi zuby a krátce si prohrábnul vlasy. Mlčel jsem. ,,Hele, to, dneska v té koupelně..." Odmlčel jsem se. Díval jsem se na jeho sklopenou hlavu.

Ztuhnul jsem. Nechtěl jsem, aby jsme se o tom bavili, ale když už to nakousl, musel jsem mu na to asi něco říct. ,, No? Co s tím?" řekl jsem nervózně a na jeden hlt jsem do sebe kopl celou skleničku.

,,Byl jsi tam?" Tiše a krátce jsem se zasmál. Kopnul jsem do sebe taky skleničku.

Měl jsem pocit, jakoby se mi zastavilo srdce. Chtěl jsem něco namítnout, ale jazyk nespolupracoval. Vydal jsem ze sebe jen nervózní uchechtnutí, pravděpodobně ne moc přesvědčivé, ale snažil jsem se. Rychle jsem nabral sílu v další sklence vína. Nedokázal jsem se mu ani podívat do očí, mon dieu...

Připadal mi neobvykle nervózní. Řekl jsem si, že o koupelně už mluvit nebudu. Ale tak nějak jsem byl přesvědčený, že tam byl... A nebo už po těch pár letech mám halucinace a divné pocity. Přesednul jsem si tak, že jsem se nepozorovaně posunul o pár centimetrů k tomu Francouzkému náckovi, který se zmohl jenom na nervózní uchechtnutí. Stáhnul jsem pro flašku vína a znova oboum nalil. Vypil jsem půlku skleničky a zbytek jsem položil vedle sebe na takovou kovovou, seřízlou krabici, nebo co to vlastně sakra na té střeše bylo. ,,Pij, mate. Takhle se nevožerem."

Slunce bylo ještě na obloze a já si říkal, jak dlouho vydržím nespat. Dnešek na mě byl přeci jenom akčnější, přestože jsem měl jenom tak maximálně trochu pochroumaná záda z toho, jak mě Spy srazil k zemi. Několikrát jsem potáhnul a zase vydechnul kouř z cigarety, dneska to nějak rychle ubíhá. Bylo mi zle z představy, že bych mohl skončit rozkouskovaný od mého týmu nebo tak seřvaný od Administrátorky za to, že se kamarádčoftuju s modrým Spyem.

Natural Enemies- Sniper x Spy FF Part 2

20. ledna 2017 v 21:42 | Zero a Jackie |  Fanfikce
Šel jsem pomalu, nohy jsem měl z koberce uschlé, takže jsem se nemusel bát, že bych snad uklouznul. Když jsem se blížil k pokoji, očekával jsem vyhozené věci, ale nebyly tam.

Utíkal jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Už v dálce jsem viděl Snipera, jak stojí zmateně před pokojem, tak jsem se v hlavě snažil vymyslet nějakou dobrou lež. Jakmile jsem k němu udýchaně doběhl, spatřil jsem na jeho tváři udivený výraz.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli mu přiložit Sniperku k hlavě a nebo ne. Ty otevřené dveře mi byly podežřelé. ,,Modrý Spy, co se potuluje po základně červených?" Dostal jsem jenom ze sebe.

Výborně, takže nezjistil, že jsem ho pozoroval. ,, Ale no tak, mám stále Medicovu podobu, nikomu to tady nedojde." snažil jsem se nasadit své normální chování, ale bylo to těžké, byl jsem furt vyklepaný, což bylo dost vidět, když jsem se snažil strčit klíče do zámku, ale ruce se mi příšerně třásly.
,,Nevim, jak to děláš, ale cítil jsem tě i v té místnosti... Lidé musejí mít podivné choutky..." Přistoupil jsem ke dveřím a když jsem viděl, jak je z nějakého důvodu nervózní, strčil jsem do něj a vzal mu výrazně většíma rukama klíče. Rychle a efektivně jsem s krátkým, lehce zamračeným pohledem na Spye otevřel. Nechal jsem ho vejít.

Klepal jsem se nervozitou po celém těle, ale stále jsem si snažil udržet svůj nepřístupný výraz. ,, Eh, to sis na mě už tolik zvyknul Mundy?" vstoupil jsem do jeho pokoje a rozhlédl jsem se okolo. Nebylo to zase tak strašný, jak jsem si myslel, samozřejmě tu byl bordel, ale dalo se to vydržet. Sejmul jsem konečně Medicovu podobu a sundal jsem si sako, ve kterém jsem se pekl zaživa.

,,Dokážeš zjistit, před jakou dobou jsi použil to zneviditelnění?" Zeptal jsem se. Vstoupili jsme do jednoduché místnosti s obrovským střešním oknem nad postelí. Oranžovo - hnědá barva tu převládala. Byly tu dvě skříně, stojany na zbraně. Položil jsem svojí Sniperku na jeden ze stojanů a vedle něj, na skříňku svoje oblečení. Jo, bordel tu byl. ,,No, zvykl. Po nespočet misí, kdy to bylo ty nebo já. Většinou to byl tvoje rána do zad a zdrhla jsi pryč." Řekl jsem jenom, neutrálním hlasem. Přešel jsem ke dveřím, kde byla ona toaleta a umyvadlo, zrcadlo a skíň s čistým oblečením. Jenom jsem krátce vydechnul. ,,A teď mám svého největšího nepřítele za prahem mého pokoje... Jak pošetilé."

,,Uh no... Ano, ale proč tě to zajímá?" prošel jsem se po pokoji, abych zhodnotil situaci. Trochu mě znepokojovaly roztažené rolety, kterými bylo do místnosti pěkně vidět. Radši jsem je stáhl, nestál jsem o to, aby mě to prozradilo. Nad Sniperovou poznámkou jsem se musel pousmát. ,, Život je plný překvapení, že jo Mundy?" rozhlédl jsem se po pokoji. ,, Tak kde budu spát?"

,,Tak citím tvoji přítomnost jenom, když tam někde se mnou jsi..." Procedil jsem mezi zuby. ,,No, támhle je rovnou vedle té obří skříně postel." Ukázal jsem. Postel byla velká, ale bohužel jenom pro jednoho. To jsem si spinkával na velké posteli, letišti. ,,No, od dnešního rána obzvlášť," rejpnul jsem si.

,, Ale notak, jenom díky mě zažíváš zatím nejdelší sociální interakci od tvého narození," odhodil jsem sako na postel a hned za ním kravatu. ,, Můj bože, proč je tu takový příšerný vedro?"

Měl jsem chuť na něj snést salvu nadávek po mém, ale jenom jsem přivřel oči a ještě se krátce otočil na zakuklence. ,,Vy ve Francii nejste zvyklý na teplo, co? Tak alespoň podle tohohle si budeš pamatovat, jaké teplo mají v Austrálii." Zavrčel jsem krátce a otevřel dveře do koupelny. ,,Ty, tady."
Zakoulel jsem očima. ,, Myslel jsem si, že zrovna ty si tu ten pokoj "zateplil"." zamumlal jsem tiše a zalezl jsem do koupelny. Byl jsem rád, že nemusím do těch koupelen, co byly ve spodním patře, bylo dosti možné, že by mě tam někdo načapal... s kalhotama dole.

Kdyz mi proklouznul pod rukama, zastavil jsem ho. ,,Tam jdu ale teď já." Podmračeně jsem se na něj podíval.

,, Non, ty si se už sprchoval, teď je řada na mě." odstrčil jsem ho do sebe. ,, Ty se převlíkni tady," proklouznul jsem mezi jeho rukama do koupelny a zamknul jsem tomu pitomci dveře před ksichtem.

,,'Kay" řekl jsem jenom krátce a šel za ním, ohnul se u skříňky a vybíral si čisté oblečení. ,,Hnedka vypadnu, aby jsi měl soukromí, " řekl jsem klidně a otočil se, že výjde ven. ,,Narozdíl one mě." Procedil jsem rychle mezi zuby a zavřel za ním dveře. Obléknul jsem se do čistého oblečení. Vynechal jsem vestu, zbraň, mačetu a klobouk, který jsem si nechal na stole u postele. Zbytek jsem vyhodil do koše na špinavé prádlo a začal sbírat nepořádek, co tam byl. Takže jsem byl v košili, kalhotech, měl jsem brýle, svoje boty a malý kapesní nůž, který takhle nebyl vidět. Střešní okno ale šlo nahoru, do nebes. Otevřel jsem ho a zajistil ho páčkou. Otvíralo se vyklápěním. Vzal jsem si cigarety a popelníky, které jsem našel v nočním stolku. Vylezl jsem na postel a pak na střechu, která byla už upravená k tomu, aby se po ní lezlo nebo sedělo. Hlavně, když to byla střecha velkého pokoje.

Shodil jsem ze sebe oblečení a vlezl jsem do sprchy. Voda byla příjemně chladivá, bylo úžasné se trochu zchladit po těch tropech, co se odehrávaly v Sniperovo kobce. Po několika minutách intenzivního mytí a šampónování jsem konečně vylezl ven s ručníkem okolo pasu a s jedním dalším ručníkem, kterým jsem si utíral obličej, zatímco jsem chodil po pokoji a hledal kusy svého oblečení. Zajímalo by mě, kam si Mundy zalezl. Asi si šel pro něco dolů za týmem, nebo se šel podívat za tím svým stupidním ptákem. Vůbec jsem si během hledání oblečení nevšiml, že jsou v pokoji i schody na střechu.

Nebyly tam schody, stačilo prostě udělat krok z postele a už jsi byl na střeše. Leknul jsem si na záda a zapálil jsem si, dal se do klidu a nahlas si povzdechnul. S brýlemi jsem sledoval nebe a měl jednu ruku za hlavou.

Když jsem se konečně oblékl, stříkl jsem na sebe trochu kolínské a učesal jsem si vlasy dozadu. Zapřemýšlel jsem nad tím, za jakým účelem jsem sem vlastně přišel a tak jsem si založil ruce na hrudi a zavolal jsem na Mundyho. ,, Nemyslím si, že se tímhle způsobem naučíš být gentlemanem."

Obvykle bych s úst vypustil nějakou drzou nadávku, ale jenom jsem vydechnu kouř a dodal. ,,Vždyť ty taky kouříš jako fabrika.'' Zazubil jsem se, ale nevydal jsem k tomu žádný zvuk, aby to neznělo pohrdavě.


,, Nemyslím tohle," vytáhnul jsem si pohrdavě také jednu cigaretu. ,, Myslím to, že furt vyhýbáš tréninku." začal jsem prohledávat Mundyho mrazák, co měl v rohu pokoje. Snažil jsem se najít víno, ale on měl uvnitř jen plechovky od piva. ,,Merde."


,,Víno ti přinesu." Típnul jsem dokouřenou cigaretu a postavil se. Na střeše to znělo zajímavě, takové těžké kroky kožených bot. ,,Počkej tady," řekl jsem a bezhlavě se rozehnul po střeše domu.běhnul po střeše, až na konec.

Natural Enemies- Sniper x Spy FF Part 1

20. ledna 2017 v 20:52 | Zero a Jackie |  Fanfikce
Když jsem vylezl ze svého pokoje, rozhlédnul jsem se do okna, které mi svítilo na kožené boty. V levé ruce jsem držel zbraň a v hlavě se mi honilo, co mi dnešek přinese a kolikrát vlastně... Umřu. Než jsem si strčil ruku k ústům, jak mi bylo zvykem, uvědomil jsem si, že jsem hrnek s kávou s označením Sniper 1# nechal na stole v mém pokoji. Teď jsem se musel rychle přesunout po rudé budově ke spam spotu, kde jsem se měl potkat s ostatními. Administrator už hlásila, že hra započne za minutu. Upravil jsem se a když jsem se objevil na spamu, pozdravil jsem se krátce s ostatními a vzal si náboje navíc z příslušné skříňky. Když jsem je všechny měl v kapsách, zbraň jsem si přehodil přes řemen na rameno a sundal si krátce brýle, které jsem si o vytažený kapesník vyčistil. Pak jsem si je zase nandal, podíval se před sebe na zavřené vrata a připravil si zbraň pevně do rukou.

Butterfly knife. Mám. Disguise kit. Mám. Cigarety? Nejistě jsem si prohmatal vnitřní kapsu u svého saka, abych je nahmatal. Díkybohu tam byly. Kdyby ne, pravděpodobně bych se ven ani neoopovážil vylézt. Byly jako můj talisman. Uhladil jsem si klopu saka a utáhnul kravatu pořádně až ke krku. Trochu zmateně jsem se rozhlédl po okolí. Kde jsou všichni? Už by tu měli dávno být. Když se konečně po několika nekonečně dlouhých sekundách ozval hlas Administrátorky, následovaný těžkými kroky mých kolegů, oddechl jsem si. Nikdo tady nechtěl bojovat sám. Vytáhnul jsem Administratora a pevně jsem ho stiskl v ruce, zatímco jsem se připravil k vratům, která se začala pomalu otevírat. ,, Mission begins."

Když zazněla věta, která odstartovala boj, vyběhnul jsem ven a osahával si kapsy. Nahmatal jsem jakousi hrabičku, ale nemohl jsem určit, je-li od cigaret či od něčeho jiného. Vlastně by mi jedna cigareta bodla, ráno jsem nestihnul ani potah. Běžel jsem s obezřetností k mému oblíbenému místu- nejvyššímu bodu v hightower. Když jsem se dostal na svoje oblíbené místo, jenom jsem se zazubil na ty dole, co se už stačili trochu pokočkovat. Napřed jsem hledal modrého Snipera.

Ucítil jsem naval adrenalinu, který mě vždycky obklopí, když začne boj. Jakmile jsem spatřil modrý tým, obklopující naší základnu, zvážil jsem, zda se rovnou nenechat zneviditelnit. Proběhl jsem mezi neobratným Heavym a Soldierem a vydal se rovnou k mému nejoblíbenějšímu místu, určenému pro Snipery. Nebohé imbecily, myslící si, že když se schovají do nejvyššího bodu, budou dobře schovaní a navíc budou mít navrch. Doslova. Ani v nejmenším nebudou připraveni na to, až jim projede páteří nůž. Spatřil jsem Pyra, hlídající vchod, ohánějící se se svým plamenometem jako idiot. Vytáhnul jsem Cloack a zneviditelnil se, abych se mohl okolo něho portáhnout. K mému štěstí všechno šlo jako po másle. Netrvalo dlouho a už jsem se plížil po schodech nahoru, přímo do místa, kde Snipeři dávají dobrou noc.

Když jsem nikde nemohl najít modrého Snipera, pomyslel jsem si, že už ho asi někdo zabásnul. Možná že náš Spy. Jako vždy, očekával jsem, že se zde objeví můj největší nepřítel- červený Spy. Neustále jsem se otáčel a čekal, kdy mi zase bodne jeden z jeho nožů do zad, předkloní se, pronese něco francouzky, vydechne na mě kouř z jeho cigarety a nechá mě tam.

Stále zneviditelněný jsem se rychle a lehce přesouval směrem k mému cíli. Na chvilku jsem se zastavil a obhlédl si, jak na tom Sniper je. Nevypadal jako vždycky, zabraný do své pitomé práce, čumící do kukátka, snažící se někomu rozstřelit hlavu jako přezrálý meloun. Vypadal… že na mě čekal. Nervózně se ohlížel a snažil se mě spatřit, vypadalo to neskutečně vtipně. Ty obrovské brýle, vystrašený výraz, mrskání tělem… Vypadal jako lemur. Musel jsem se té představě zasmát, bohužel jsem si tak trochu neuvědomil, že jsem se zasmál nahlas přesně v tu chvíli, kdy jsem se decloacknul..

To už jsem ale něco slyšel, velice povědomý hlas. Jo, musel jsem vypadat jako vystrašená moucha, co neví kde je a jaký je čas, kdo ví co ještě... Připravil jsem si zbraň a jak jsem seděl opřený u tenkou kovovou desku v lehkém zákrytu, vytáhnul jsem svojí mačetu. Ale tentokrát jsem se prostě nechtěl nechat od toho zakuklence překvapit.

Měl jsem pocit, jakoby se mi zastavilo srdce. Rychle jsem se schoval za stěnu a poslouchal Sniperovo kroky po rozvrzané podlaze. Určitě teď má v ruce tu obrovskou mačetu, on si jí nosí úplně všude a vytahuje ji, kdykoliv může. Kdoví, kam si jí vůbec strká, vypadá to, že s ní dokonce spí. Snažil jsem se dýchat mělce a neslyšně, nechtěl jsem, aby mě ten australský hajzl vykastroval. V duchu jsem nadával, proč zrovna teď se musí Cloack dobíjet...

Přestal jsem se v lehkém sedu hýbat a postavil se. Teď se vrzání podlahy zesílilo a on se rozešel pomalu k místu, kde slyšel povědomý smích. Byl rozhodnutý, že mu usekne i to, co má v kalhotech, bude-li to nutné.

Sniper se přibližoval, cítil jsem to. Cítil jsem taky to odhodlání, které ho ke mě hnalo. Zasraný lemur, to on může za to, že mě rozesmál. Chtěl jsem se pohnout z místa, ale vrzající podlaha by mě prozradila, a tak jsem se stale nehýbal a čekal na Sniperův úder. Těžce jsem litoval toho, že jsem cestou nikoho nezabil, abych se za něj teď mohl převléct.

Když jsem byl téměř před rohem místa, kde se měl pravděpodobně Spy nacházet. Napřáhnul jsem načetu, která byla asi ve výšce hlavy. Teď jsem se chystal vkročil za roh a mrsknout mačetou, že sse klidně zasekne o dřevo zdi.

Už byl blízko, smrtelně blízko. Zarazil ostří mačety do zdi za mnou, čemuž jsem unikl jen díky tomu, že jsem se skrčil. Jeho vyjukaný výraz byl k nezplacení, určitě si byl jistý, že mi to pěkně projede hlavou. ,, Mon cher, příště miř lépe!" podkopl jsem mu nohy a mačetu jsem vyrval ze zdi. Přiložil jsem mu ostří ke krku a sledoval jeho výrazy. Nebyl jsem si jistý, zda ho podříznout ihned na místě, nebo ho pomalu porcovat na male kousky.

Jakmile jsem se dostal na zem, svojí sniperku jsem vytáhnout nemohl. Táhnuly z něho cigarety a ta by mi právě v tuhle chvíli bodnula. Přestal jsem se vyděšeně mračit a jak na mě dosedl a přišpendlil mě k zemi, zavrčel jsem, mračil jsem se přes žluté skla brýlí. Bylo mi jasné, že teď to mám asi spočítané a budu ten, který bude za blbce, jelikož budu prvním, za kterého se tenhle kripl převlékne díky té své krabičce.

Vypadal neskutečně vtipně, snažil se mě zastrašit svým odvážným mračením a zběsilým mácháním rukou, ale jediné, na co jsem se z toho zmohl, byl smích. Původně jsem si myslel, že jsem v koncích, že mi prožene hlavou mačetu a bude se mnou amen, ale teď tu jen leží pode mnou a kňučí jako zraněné podsvinče.
,, Nemůžeš alespoň jednou bojovat jako chlap?"

,,Starej se o sebe a už mě zab. Udělá ti to určitě radost.'' Zazubil jsem se, přestal hýbat rukama a nekonečně vrčet. Nechtěl jsem ho více rozesmívat. Mít volnou ba jenom jednu ruku, už má obtisk pěsti mezi očima.

,, Jistěže mi to udělá radost mon ami," vytáhnul jsem si jednou rukou cigaretu a druhou jsem stále držel mačetu na jeho krku. ,, Ale chtěl jsem alespoň trochu vidět, jestli máš bojového ducha." Povolil jsem, abych mu dal naději na to, aby se mohl alespoň trochu bránit.

Zůstal jsem ale tak, jak mě původně držel. Kdybych příliš pohnul celým tělem, mohly to schytat moje žíly na krku. Pokud chce, ať to ukončí hnedka. Jenom jsem na něj koukal výrazem ''jako really''. Neměl jsem moc v oblibě dlouhé a humorem zaplněné boje. Rychlá střela do něčí hlavy nebo jednoduchý, svižný sek, to bylo moje.

Viděl jsem, že tudy cesta nevede. Znuděně jsem se zvedl a oprášil si sako a kalhoty, žádný australský idiot mi nestojí za to, aby mi zašpinil oblek. ,, Začínáš mě nudit," zapálil jsem si a prohlížel si Sniperovo mačetu, zatímco on ležel na podlaze, jako želva převrácená na záda.

,,Mám práci, tak si hleď svého.'' Řekla jsem mu a rychle se postavil. V hlavě mi běželo, ak mi drží mojí mačetu a jak mám sniperku visící na řemenu na zádech. Mohl bych jí využít. Vzpomněl jsem se na svojí krabičku, kterou jsem při zahájení boje na hightower cítil v kapse. Vytáhnul jsem jí a objevil cigarety, i s funkčním zapalovačem. Vytáhnul jsem jednu a zapálil si. Než jsem se otočil k němu zády, vydal jsem ze sebe s cigaretou mezi zuby: ,,Posluž si,'' řekl jsem vcelku klidně a otočil se, rozešel se ke svému místu, kde jsem původně byl.

,, Ne, díky," vydechl jsem cugaretový kouř. ,, Mám lepší." Popošel jsem k "oknu" a pohlédl jsem dolů, kde se odehrával červenomodrý masakr. ,, Co tak najednou? Nabídnout svému nepříteli cigaretu, hm?" Popotáhl jsem a odklepl jsem si trochu popela na okenní parapet.

,,Nemyslel jsem ale cigarety,'' řekl jsem suše hnedka po tom, co jsem natáhnul a vydechnul kouř. ,,Měl jsem za to, že hnedka, co se otočím zpět ke svemu místu, zabiješ mě. Nikdy jsi se ale přede mnou neslitovat, co tak najednou?'' Optalil jsem mu otázku.

,, Asi už mě přestává bavit mordovat furt ten stejnej ksicht." popotáhnul jsem z cigarety. ,, Copak tě furt baví dělat neustále to samé? Každý den střílet po lidech, schovávat se přede mnou a házet na lidi... no... ty víš co."

,,Uhh, je to prostě něco, co mě baví, zakuklenče.'' Odsekl jsem mu krátce a otočil se k němu. ,,Tak běž,'' roztáhnul jsem ruce s výrazem ''je mi to u mé australské prdele'' ,,máš tu spoustu jiných, jak ty říkáš, ksichtů.'' Nechal jsem roztažené ruce a z nutnosti jsem jednu ruku pokrčil a natáhnul z cigarety. Když jsem kouř vydechoval, nechal jsem Spyovi dobře najevo mojí výraznou bradu pohybem zadní čelisti lehce dopředu doprovázené nadzvednutím brady.

Sniper nevypadal z mé přítomnosti moc nadšený, popravdě se mu ani nedivím, ale co, chtěl jsem po dlouhé době dělat taky něco jiného, než tyhle australské blbce basckstabbovat. ,, Přestaň být tak nepříjemnej, pak se divíš, že tě nikdo z týmu nemá rád... Ani z tvého vlastního." zaculil jsem se.

,,To víš,'' uchechtl jsem se a spustil ruce dolů, když mi došlo, že je Spy až nějaký... Moc přátelský. ,,jsem vlk samotář, někteří bývají holt rádi sami.'' Zazubil jsem se.

,, Víš co? Měl bych tě trochu zasvětit to normálního života." popošel jsem k němu a z kapsy mu nepozorovaně vytáhnul cigaretu. ,, Aby si před ostatními nevypadal jako vidlák bez vkusu."

,,Vidlák? ''Ustoupil jsem o krok od něho. Cigretu jsem měl v polovině a pochybuji, že jich mám na pokoji více. Když tak bych si vzal od červeného Spye. Nepřišlo mi dobré, že se ke mě takhle má nepřítel. ,,Hele, co když nás někdo uvidí? Není dobré se takhle zdržovat.''

,, Co by? Administrátorka už na nás kašle, ostatní se dole mordují a tvoji Spyové jsou na naší základně. Už je mi celkem fuk, co se tady stane..." připálil jsem si a přešel jsem k oknu. ,, Bylo by zajímavé, kdybych se z tebe pokusil udělat gentlemana. Zkoušel jsem to se Scoutem, ale to je ztracený případ.."

,,Mě, já a gentleman? Jsi si jistý s australským, jak ty říkáš, vidlákem?'' Měl jsem chuť se mu vysmát za jeho zády, ale neudělal jsem to. ,,Trochu se nám to tu bortí, že?'' Couvnul jsem více dozadu na svoje místo a položil cigaretu na dřevo. Vzal jsem si svojí sniperku a začal se soustředit, nehledíce na nepřátelského Spye, který mi ale tentokrát nedýchnul krátce na záda a nedal mi smrtící ránu- nýbrž tam jenom stál, s cigaretou u obličeje, vydechující kouř a zády ke mě.

,, Copak? Určitě se bojíš, že se předemnou znemožníš, je to tak?" zasmál jsem se a odklepl jsem si popel na Sniperovo klobouk, když se nedíval. Zíral jsem na dění pod námi a jak jsem to tak pozoroval, náš tým vítězil. ,, Přemýšlej o tom."

,,A co tím změníš na týmu, zakuklenče?'' Zeptal jsem se ho, když najednou začal mluvit o týmu. Popravdě, dnes už mi to tak nějak bylo jedno. Půlka z nich se opije, nebo alespoň Demoman. Uvažoval jsem, že půjdu s ním a jenom jsem nevrle zabručel, když jsem uslyšel krátké zasyčení na mém koženém klobouku.

,, Nic, nudím se tu. Přece jenom, celou dobu jen backstabuju pitomce, jako si ty. Večer jdu spát, ráno jdu zase do boje. Jediné rozptýlení jsou víkendy, i když při nich se taky nedá nic dělat... Proč to nezkusit, hm?" opřel jsem se o římsu a dal si jednu ruku v bok. Doopravdy mě to tady nebavilo, vůbec celý tým stál za nic. Měl jsem chuť zkusit druhou stranu.

,,Toho pitomce si budu pamatovat.'' Řekl jsem s trochu pohrdáním v hlase, ale bylo to jenom kvůli tomu, že jsem se soustředil. Přešel jsem k oknu, kde před tím stál Spy a sledoval hru. Hnedka jsem si dal na mušku modrého medica, který tam křičel něco, čemu jsem nerozumněl. Vystřelil jsem a strefil se mu přímo do hlavy. ,,Boom, headshot.'' Zazubil jsem se spokojeně. Na další slova od zdola jsem nečekal- čekal jsem na slova od toho tmavě rudého zakuklence a odhadoval, co tím sleduje. ,,Na druhou stranu?'' Podivil jsem se po dlouhé odmlce. Medic už padnul na zem. ,,Jo, a máš po zdravotní sestřičce, mimochodem. Tak, obě dvě sestřičky máme z krku.'' Zamyslel jsem se nad tím, co mi právě nabídnul. ,,Potají chutná nejlíp.'' Řekl jsem na doplnění. ,,Tak fajn, když to tak hrozně chceš... Jenom bych o tom rád věděl více.'' Postavil jsem se. ,,Nejvyšší bod hightower ale není uprostřed boje to nejlepší místo pro dva, právě se kamarádíčkující, přirozené nepřátele.'' Zavrčel jsem nervózně. ,,Oblek ti seženu.''

,, Není třeba," podíval jsem se do disguise kitu a přeměnil jsem se na Medica. Vyndal jsem si z pusy cigaretu, hodil ji na zem a zašlápnul jsem ji. Věděl jsem moc dobře, že Medici nejsou s tabákem zase takoví přátelé, jako já. ,,Musíš to se mnou ale hrát," zamyslel jsem se a doplnil jsem. ,, Meine Freund."

Zůstal jsem na něj stát s neutrálním výrazem. ,,Jak hrát? Něco zvláštního? '' Dělal jsem trochu blbého, nechtěl jsem něco podělat. Možná s tou ne-komunikací s ostatními bych potřeboval trochu zkulturnit. Ale proč zrovna on? Proč zrovna můj největší nepřítel, denno denně?

Nahnul jsem hlavu na stranu. ,, Zaprvé ti musí z ksichtu zmizet ten pitomý výraz, který nasadíš vždycky, když mě spatříš- Ano, přesně tenhle." usmál jsem se a zatahal jsem ho za tvář. ,, Chovej se ke mě jako k Medicovi a všechno bude v pořádku, oui?"

Cuknul jsem obličejem, nebyl jsem zvyklý na dotyky. Svraštil jsem krátce obličej a přeci jenom jsem se neubráním zazubení. ,,A ty zase přestaň mluvit tím tvým přihlouplým, francouzským přízvukem.'' Oplatil jsem mu krátce. Dále jsem už mlčel.

Trochu jsem se na něj zamračil, nesnášel jsem, když na tohle lidi naráží. ,, Už jsem se kvůli vám pitomcům učil anglicky, francouzský přízvuk se nedá tak rychle odnaučit." skryl jsem si Ambassadora pod Medicův plášť a sklapl jsem podpatky. ,, Za jak dlouho končí mise?"

,,Tak to good luck mate, až ti budou držet granát nebo plamenomet u obličeje.'' Řekl jsem neutrálně. Pořád jsem viděl ty nálsedky za kamarádčofty s protivníkem. Ale, proč ne. Už jsem potřeboval rozptýlení. ,,Nevím... Každou chvíli. Jestli se pobili a ještě nás tu nenačepali, už asi bude mise končit...''

,, Výborně." rozhlédl jsem se okolo sebe, abych zkontroloval, že nás nikdo nevidí. Naposledy jsem si vytáhl z pouzdra cigaretu, věděl jsem, že teď nějakou dobu nebudu moct kouřit, abych se neprozradil. ,, Co myslíš? Všimnou si, že mají o Medica navíc?"

,,No, myslím, že ne, před chvílí jsem toho jednoho picnul- a ty teď toho našeho tvojí zbraní. Snad ne, už by jsi měl jít... A nebo jdi ještě na chvíli za Spye. Dneska asi nebude moc dlouhá mise.''


,, Nějak se mi nechce," dokuřoval jsem svoji poslední cigaretu. Již brzy zvuky bitvy ustaly. ,, Mon cher, je konec..." plácnul jsem Snipera přes záda, až mu sniperka vypadla z rukou.

Snažil jsem se svojí oblíbenkyni ještě chytit, ale dopadla na zem. Hodil jsem nenávistný pohled za Spyem na odchodu. ,,Neboj, večer si dáme cgaret, kolik budeš chtít.'' Dal jsem mi najěji a přemohl se, abych byl alespoň chvíli milý.

Hodil jsem po něm pohledem. ,, Ále, že by si se podělil o své cigarety? Dost šlechetné, to ano... A rád si dám." začal jsem pomalu scházet schody. ,, Tak pojď už, nebo k tomu oknu přirosteš."

,,Ok, ale teď už zavři pusu a nemluv o cigaretách. Díky,'' řekl jsem trochu nabručený a začal jsem scházet s ním.

,, Nebuď furt tak nebručený, určitě jsi takový kvůli tomu, že nejsi mezi lidmi." zaculil jsem se a upravil jsem si kravatu, která mě začala poněkud škrtit.

,,Ještě mi dej pár desítek minut nebo pár hodin být mým já.'' Sledoval sem Medica před sebou a měl chť ho zkopnout dolů, protože to byl prostě Medic. Teda, teď ne- je to převlečený Spy. Jenom jsem zakroutil hlavou a těšil se, až vyjdu ven se svým orlem. Bohužel, opět dál od lidí.

,, Oh notak, musíš se socializovat." zapískal jsem na Snipera jako na psa. Byl neskutečně nemožný, ale co čekat od Australanů, že ano? ,, Nebudeš se přece mazlit se svojí sniperkou, že ne?"
,, Sejdeme se u vchodu do vaší základ-" ucítil jsem, jak do mě strčil a vzápětí jsem se už kutálel ze schodů dolů, schytávajíc rány do obličeje a ostatních citlivých částí těla.

Seskákal jsem několik dvojitých schodů a jedním grabnutím za zátylek jeho kabátu jsem ho zvednul. ,,To je za tu sniperku.'' Obešel jsem ho. Byli jsme už vlastně jenom pár schodů od přízemí,, tedy od bojiště.

Naštvaně jsem se zvednul ze země a vrhl jsem na Snipera nenávistný pohled. Chtěl jsem ho pěkně zkropit sprškou francouzských nadávek, ale nechtěl jsem vypadnout z role. Prostě jsem si oprášil plášť a Snipera jsem následoval, ať už mu to bylo příjemné, či ne.

Když jsem došel dolů s ''Medicem'' za zadkem, rozhlížel jsem se. Na jednom vjezdu, asi metr vysokém seděl Scout, Heavy a Demoman. Už popíjeli, měli po. Dnešní mise byla krátká. Tedy, jak pro koho. ,,Kde jsi byl celou misi, bushmeňáku?'' Zazubil se Scout, který seskočil z vyvýšeného betonu a přišel blíže ke mě a k převlečenému Spyovi. ,,Ále, jenom jsem se nahoře trochu zasekl, všichni víme, díky komu... A Medic mi tak trochu musel píchnout.'' Mrknul na Scouta a pousmál se. ,,Doprovodím Medica do laborky, chce na mě něco zkusit.'' Řekl jsem a bezmyšlenkovitě jsem se rozešel, ještě se s otočenou hlavou mávnul na tři chlapy, z nichž ten s nejtmavší pletí byl nejvíce na sračky.

Úspěšně jsem se se Sniperem dostal přes chlastací trojku. ,, Takže u vás je taky normální, že si na vás Medici něco zkouší?" ohlédl jsem se, aby mě náhodou někdo neslyšel.

Lekl jsem se, že ho někdo uslyší, ale již jsme se vzdalovali. ,,Ano, je. Ty ale nemáš kvalifikaci, takže tě nechám tak maximálně šáhnout na můj obličej.'' Uchechtl jsem se. Od něho bych se nechtěl nechat operovat nebo zkoumat. Ještě by mi tam zarazil vajgly a co potom... ,,Nebudou tě schánět modří?...''

,, Nikdy jsem se s týmem nějak neměl rád... Obecně se, když je volno, ztratím v pokoji a čtu si se sklenkou vína... Nebo vyrazím do města..." ohlédl jsem se po základně. ,, A kdepak kempíš ty?"


,,Se svým mazlíčkem, střílím ptáky, čímž trénuji svoji mušku... Opět jsem spíše samotář.'' Řekl jsem mu zpět. Když jsem šel, zamířil jsem tam, odkud vlastně všichni vybíháme, náš base, základna. Tou jsem prošel a mířil k zahradě, nebo spíše místu, kde bylo trochu trávy a tam byla tam obrovská voliéra. ,,Šel bych ho trochu prověrtat, tak na hodinku. Půjdeme někam, kde nemusíš mít tu trapnou podobu Medica.''

,,Jo, taky mě štve být za sechlého němce..." přitakal jsem a následoval jsem Snipera v cestě k jeho místu pro samotáře. Nebylo to tady zase tak špatné, byl tu prostor a nikdo ze Sniperovo týmu... Všichni byli někde uvnitř a chlastali.


,,Ne všichni ale chlastají, aby jsi nás pak případně někdy neprozradil před svými- přestože je nemáš moc rád... Medic je ve své laboratoři u holubů, hlavně u Archimedese. Náš Spy si jde raději někam zalést... No, a zbytek teda chlastá. Nebo máš pravdu... Chlastají všichni. Jo, já na alkohol dám, ale spíše opět sám.'' Neztěžoval jsem si, jenom jsem říkal, jak to prostě je. Když jsem přistoupil k voliéře a z malé, dřevěné skříňky zvenku vyndal koženou rukavici a brašničku, ve které musel mít maso - čerstvé, nebylo cítit. A nebo to byla jenom kůže, kdo ví... ,,Trochu bych si odstoupil. Umí dobře rozlišovat nepřátele.'' Vstoupil jsem do voliéry dvířky, která byla asi tak vysoká, jako já. Voliéra byla pár metrů vysoká, černá a kovová, muselo dát hodně práce ji svařit dohromady. ,,Ahari!'' Zvolal jsem krátce, nandal si rukavici na levou ruku a hledal očima mého společníka. Když se konečně objevil, musel jsem na něj zamlaskat, jelikož nechtěl z koruny stromu pryč. Vyndal jsem pamlsek a kousek položil na část mezi palcem a ukazováčkem- na rukavici. Když si toho bystrý, hnědý orel všimnul, přilétl. Jak máchal křídly k přistání, natáhnul jsem ruku za sebe pro přípd, že by u mě byl Spy moc blízko.


Původně jsem ani nevěděl, co měl Sniper za luben, poslouchal jsem ho jedním uchem dovnitř a druhým ven, měl jsem dost jeho keců o jeho smutném životě osamoceného vlka. Jak jsem se tak zaobíral zkoumáním voliéry, snesl se k němu z výšky obrovský orel, čímž mi Sniperův podivný mazlíček málem přivodil infarkt. Uskočil jsem asi o dva kroky dozadu a zděšeně jsem se snažil uklidnit své rozbušené srdce. ,, Mon dieu, nemůžeš mě alespoň varovat?!"


,,Myslíš, že tady mám papouška, nebo co? Vy tam ve francii jste asi zvyklí na malé ptactvo, co?'' Rejpnul jsem si a otočil se i s orlem, který měl na rozpětí necelé dva metry, teď s křídly staženými ke Spyovi. Ahari se na něj díval trochu nevraživým pohledem, ale pak jsem mu zaklapal prstem na pamlsek, který měl stále mezi nohami opatřené pořádnými drápy. Přestal se zaobírat Spyem a věnoval se jídlu. ,,Můžeš zkusit udělat gentlemana z něho, pokud tě už nebaví moje kecy,'' řekl jsem klidným hlasem.

,, Myslím si, že vychovat toho orla by bylo jednodušší, než tebe, ale vždyť víš, že mám rád výzvy." zbavil jsem se převleku za Medica a pořádně jsem se nadechl. ,, Myslíš si, že bude tvému mazlíkovi vadit, když si zapálím?"

,,Nech si ty řeči pro svůj krbový rám.'' Pořád mi nějak dokazoval, že jsem buran a že nic nevím. Zazubil jsem se nad tím a pokrčil lehce rameny. ,,Samozřejmě. Kouřím před ním normálně.'' Ujistil jsem ho a najednou vystoupil z voliéry. Mávnutím ruky nahoru a dolů jsem mu dal znamení, že může letět. ,,Vrátí se, až bude chtít.''


,, Pěknej pták,skoro tak pěknej, že se k tobě nehodí." usmál jsem se a vylezl jsem z voliéry. Vytáhnul jsem pouzdro s cigaretami a zapalovač. Zapálil jsem si a opřel se o zeď voliéry. ,, Je to tu fakt pěkný, ani se nedivím, že sem furt chodíš..."
,,Nah. Tak co chceš dělat?'' Zeptal jsem se ho. ,,Myslím, že se oba shodneme, že jsme raději sami...'' Přišel jsem ke Spyovi a vzal mu krabičku z ruky. Vytáhnul jsem jednu cigaretu a hodil mu krabičku zpátky. ,,Oheň?''

Kývnul jsem a hodil jsem mu zapalovač. Zpracovával jsem všechny otázky, co jsem na něj měl, byl jako ohrožený druh pitomého asociálního australana a mě neskutečně bavilo, pozorovat ho, jak dělá své pitomé povinnosti s tou svou pošetilou vášní... Bylo to neskutečně vtipné. ,, Mundy? Měl si vůbec někdy holku?"

Zapálil jsem si. ,,Jo, pár jich bylo... Ale dávná minulost.'' Řekl jsem a zabručel jsem. Zvednul jsem hlavu k obloze a zůstal otočený zády ke Spyovi. Nejhorší věc, kterou můžu udělat před Spyem- Ale moment, nejsme přece na bojišti... Jaký nezvyk mít společnost.

A helemese... On si doopravdy někdy vrzl. ,, Ty si doopravdy někdy někoho měl?" zněl jsem možná až moc překvapeně. ,, Myslím tím, uh... Víš, nevypadáš moc na někoho takového. Vypadáš trošku.. ehm" zakuckal jsem se. ,, ...přitepleně.. eh." zamaskoval jsem slovo dalším zakuckáním, zatímco jsem se potměšile usmíval nad tím, jak asi bude náš asociální lemur reagovat.

Jenom jsem zabručel, vydechnul a dále pozoroval orla v oblacích, koruny stromů. Vydechoval jsem kouř. ,,A nejsi náhodou ten přiteplený ty?'' Lehce jsem zavrčel. Opravdu si myslel, že někomu, kdo má tak prošpikovaný sluch ujde takové slovo?

,, Uh, no dovol? Klidně bych se vsadil, že jsem měl víc zářezů, než ty..." popotáhl jsem z cigarety a podíval jsem se na něj. Pitomec červenej, co ho má zajímat moje sexualita... když už mluvím o červené... proč začínám rudnout?

,,Tak, když to říkáš...'' Najednou jsem se rozešel. Neřekl jsem mu, proč, ale pořád jsem se díval a nebe. Vlastně- přede mnou byla krajina a vypadalo to, že se můj orel někam zalétl, musím ho jít najít. Spyova otázka mě překvapil, ale nic mu do toho nebylo.

Sniper byl očividně myšlením stále mimo, protože ho moje slova vůbec nezajímala a rozešel se někam na pole. Pravděpodobně hledat toho svýho blbýho ptáka. Ať se ten debil podívá do kalhot.... ,, Mundy kam to ksakru zase zdrháš?"

,,Ahari!'' Zvolal jsem na něj. Naštěstí se zase objevil na obloze. Asi loví a já jsem tolik zamyšlený a zaujatý návštěvou, které se tedy vůbec nevěnuji, ale prostě mi jde hlava kolem... Zase jsem se vrátil. ,,Kolik ještě těch otázek budeš mít?''

,, Spíš bych rád, kdyby ses rozpovídal sám o sobě," přistoupil jsem k němu blíž. ,, Třeba vyprávěj o svém samotářském životě, nad tím každá ženská uroní slzu. A padne ti k poklopci." zazubil jsem se.

,,No, tak to určitě. Takhle určitě donutíš někoho, jako jsem já mluvit.'' V hlavě jsem mu sarkasticky zatleskal. Kdyby tu teď nějaká ženská byla, jinak dobrý pokus,'' odvrátil jsem se. Než jsem mu ale dovolil otevřít znovu tu jeho nařízlou, francouzkou pusu, neodpustil jsem si ho ujistit. ,,A ne, za Administratorkou nejdu.''

,, A co Miss Pauling?" uchechtl jsem se. ,, Docela rád bych viděl, jak ji přímo před Scoutem svádíš." popotáhnul jsem z cigarety. ,, Za ten pohled bych dal cokoliv."


Když jinak teda nedal, kývnul jsem a tak přivolal svého mazlíka. Když ke mě přilétnul, zase jsem ho vypustil do voliéry. ,,Nebyl puštěný moc dlouho, ale to je jedno,'' řekl jsem si spíše pro sebe. Pustil jsem do voliéry. ,,Fajn, jak cchceš, ale napřed bych si rád dal sprchu.'' Řekl jsem rozhodnutě.

,, Jak si gentleman přeje," kývl jsem uznale hlavou. ,, Měl by sis sprchy dávat častěji mon cher, to taky udělá dojem." nepřestalo mě bavit do Snipera neustále rýpat. ,, Já si zatím zajdu do... um... kde se vlastně můžu "ubytovat"?"

'' Zept,,Uhh, Miss pauling bych vážně přenechal Scoutovi. Toho týpka mám docela rád,'' řekl jsem jenom a odmlčel jsem se. Prohlížel jsem si krátce Spyovo sako. ,,Jo, ale proč jsi mi vlastně.. Mě nabídnul, že ze mě uděláš gentlemana?


,, Nevím, říkal jsem si, že by byla sranda." zahodil jsem cigaretu. ,, A možná jsem si říkal, že by bylo doopravdy dost zajímavý, zkusit tě dát s někým dohromady." prohlédl jsem si ho. ,, Což je v poměru k tvému nynějšímu stavu, dosti nemožné."

Jenom jsem dal oči vsloup a zasunul jednu skleněnou tabuli sprchy. Pustil jsem na sebe vodu a začal jsem se mýt- samozřejmě jako první byla vodou zasažena hlava, takže jsem si zajížděl do vlasů prsty. Ohnul jsem se a sahnu pro šampón na vlasy a vymačkal si trochu do ruky, namydlil si vlasy.

Za to, co mě napadlo, jsem se bytostně nesnášel, ale něco uvnitř mě doslova řvalo a toužilo po tom, abych se zneviditelnil a nepozorovaně si sedl někam do nenápadného koutu koupelen, abych měl na Snipera pěkný výhled.

Pokračoval jsem v mytí a všimnul si jenom krátce stale otevřených dveří. ,,Bloody hell, to máte všichni v prdeli voj?" Sralo mě, když nekdo nedozavřel dveře.

Usadil jsem se a dal si nohu přes nohu. Tohle nebylo moje normální chování, stalkovat nahé australany... Přísahám, že kdyby mě teď Mundy viděl, na místě by mi tou svojí sniperkou ustřelil koule.

Přes Tekoucí vodu jsem nic neslyšel. Ještě se budu tak pár minut omývat, byl jsem si tím jistý. Po pár uběhlých minutách jsem najednou vypnul vodu a vzal bílý ručník, kterým jsem se usušil a konečně jsem použil ručník i na vlasy, které jsem prsty směřoval dozadu, k zátylku. Nechtěl jsem, aby ale byly moc ulehlé. Stejnak pod kloboukem mi jsou upravené vlasy k ničemu. Ručník jsem si dal kolem pasu a upevnil ho. Mlčel jsem, nějak jsem se neprojevoval. Nějak na me přišla nálada, takže jsem si jeste pred otevřením sprchy začal vesele pískat. Otevřel jsem sprchu, byl jsem už skoro venku.

Doufal jsem, že mi neviditelnost nevyprší příliš rychle, nechtěl jsem se nechat chytit zrovna při tomhle. Seděl jsem rozvalený v koutu a pozoroval Snipera, jenom s ručníkem okolo pasu, jak se upravuje a vesele si píská. Kdyby jen věděl, s kým je v místnosti...

Nahoře je ještě místnost, kde je toaleta, umyvadlo a zrcadlo. Tam mám svoje věci, takže tam se teď přesunul a převlékl do čistého oblečení. Ještě jsem si uvolněně pískal a prohlížel se v zrcadle. Dělal jsem dlaní zkoušku, kdy se budu muset zase trochu oholit. ,,Bloody hell, snad mi to tam nezačal všechno přerovnávat a uklízet..." Přecedil jsem zkrz zuby a trochu se zamračil. Ještě jsem se prošel po místnosti a posbíraĺ svoje oblečení. Nějak jsem neměl dobrý pocit v celé místnosti - byl jsem tolik zvyklý odhadnout nějakym způsobem neviditelného spye uz hodněkrát.

Mundy pobíhal po místnosti a hledal svoje hadry, já se jen tiše modlil, aby nepřešel až ke mě, už teď vypadal, jakoby mě cítil. Ani se mu nedivím, celý život strávil tím, že se bál, že mu do zad zarazím kudlu a zdrhnu, bylo to pochopitelné. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimnul,že jsem přestal být neviditelný...

Cítil jsem ho tak nějak už všude. Jenom jsem zavrčel, pozvednul jeden koutek do nespokojené grimasy- byl jsem pořádný nervák od kosti. Podíval jsem se do otevřených dveří- ted´ bude čas za ním jít, kdo ví, co tam provedl.

Zděšeně jsem sledoval, jak Sniper bral svůj pokoj útokem. Snažil jsem se rychle dobít Cloack, abych ho potom předběhl,a ale bylo to příliš pomalé. Vystartoval jsem jako fretka jinou cestou k jeho pokoji, doufajíc, že mě ten sexy idiot nespatří.

Ruští sérioví vrazi

19. ledna 2017 v 19:35 | Zero |  Creepypasty
O nich jsem chtěla psát vždy a proto o nich napíšu jako první, jelikož se mezi nimi vyskytuje jeden, který mě dost fascinoval a já si ho zažila i při filmu, kde ho hrál jeden herec. Asi už možná většina z vás víte, o koho se jedná. A jelikož mám zvláštní kladný vztah k Rusku a chtěla bych se tam jednou podívat - jak do metra tak i do přírody, tihle budou tedy první, které z mojí "série" zmíním.

Darya Nikolayevna Satykova (1730 - 1801)
Darya (také známá jako Saltychikha) byla ruský seriový vrah nežného pohlaví - a to doslova. Byla to žena se šlechtickým původem z Moskvy které se zamluvilo mučení a zabíjení. Došla až k číslu přes 100 obětí - a většinou vše byly ženy a dívky. Jako trest bylo doživotí.


Alexander Pichushkin
Alexander Yuryevich "Sasha" Pichushkin, také známý jako "Šachový zabiják" je ruský sériový vrah. Tvrdí, že zabil nejméně 50 lidí v Moskevském Bitsa parku, kde byl nalezen přesný počet jeho obětí. Často vyhledával bezdomovce, kterým nabízel vodku. Po tom, co s nimi pil je zabíjel s častými údery do hlavy kladivem. Jako poznávací znamení jeho činů bylo, že po dokonání svého díla vždy zarazil hrdlo láhve do krvácející díry v hlavě oběti. Také preferoval útok zezadu, aby se vyhnul krvi obětí na svém šatctvu. 16. dubna roku 2006 byl zatčen a odsouzen na doživotí - prvních 15 let měl strávit v samovazbě.


Alexander Tchayka
Je Ukrajinský vrah, který během dvou týdnů údajně zabil 4 ženy v okolí Moskvy. Už jako 14ti letý byl zatčen a obviněn ze spolupráce na skupinovém znásilnění mladé dívky, čímž si vysloužil 5 let ve vězení blízko Kharivu, ale byl puštěn na svobodu už dříve za "vynikající chování". Chopil se příležitosti a z Ukrajiny cestuje do Ruska. Důvod jeho cesty je neznámý, ale nejvíce se mu zalíbilo v Moskvě, kde zůstal. První obětí se stala 38 letá žena, kterou 21x bodnul nožem. Její zranění byla tak vážná, že syn oběti mohl pouze konstatovat smrt. Jeho obětí bylo asi 5, každá však umírala hroznou smrtí pod mnoha bodnými ranami čepelí nože.


Sergei Ryakhovsky
Sergei Ryakhovsky byl ruský séroivý vrah obviněný z vražd 19 osob v Moskvě mezi lety 1988 a 1993. Jeho oběti byly většinou prostitutky a homosexuálové. Oběti zabíjel ubodáním. Ale i škrcením vlastníma rukama či provazem, poté co obět zemřela, Sergei většinou těla svých obětí znetvořil - a to hlavně v oblasti genitálií. S některými obětmi prováděl i různé sexuální praktiky. V lednu 1933 Ryakhovsky zavreždil 78 letého muže, uříznul mu hlavu loveckým nožem a o další den se ještě vrátil, aby mu uříznul nohu. Jedna z posledních obětí byl 16ti letý chlapec, ten byl ubodán nožem. Byl odsouzen k smrti a ještě při vyslechnutí verdiktu pronesl: ,,Vrátím se.". Ryakhovsky zemřel v roce 2005 na tuberkulózu ve své cele.

A poslední, kterého jsem zmiňovala již na začátku.


Andrej Chikatilo
Chikatilo byl sovětský sériový vrah, který nesl přezdívku "Rostovský řezník". Dopustil se sexuálních napadení, vražd a znetvoření více než 52 žen a dětí mezi lety 1978 a 1990 v Rusku, Ukrajině a Uzbeku. Andrejovo dětství nebylo vůbec hezké. Tehdy jeho vesnici - a vlastně i velkou část ssr Ukajiny sužovalo nedostatek jídla. Chikatilo sám později přiznal, že nejedl chleba do svých 12ti let a že jeho rodina musela jíst trávu a listy, aby nezemřeli hlady. Jeho starší, tehdy 4 letý bratr Stepan Chikatilo byl unesen a... Snězen svými sousedy. Ačkoliv se toto nikdy řádně nepotrvdilo, tak i to, jestli Stepan někdy vůbec žil. A jelikož pracoval jako učitel, jeho první sexuální obětí byla 15ti letá dívka z třídy, kterou učil. Takhle sexuálně obtěžoval ještě mnoho dívek na škole. Z této školy dobrovolně odešel a začal pracovat v jiné, která se nacházela v Shakhtě. Zde se stala jeho první obětí vraždy 9-ti letá Yelena Zakotnova. Tu nalákal do malého domu, při pokusu o znásilnění se mu ale nedařilo dosáhnout erekce a když se dívka snažila dostat z jeho sevření, udusil jí a třikrát jí bodnul nožem - až v tu dobu ejakuloval. Takže ještě nutno podotknout, že měl problémy s erekcí - přesto ale splodil dítě. Při jeho prvním zatčení byl Chikatilo obviněn a většina důkazů byla podle krve. Tu měl podle lékařů skupinu AB. Když bylo jeho jméno vloženo do karty mezi další lidi s touto skupinou, Chikatilo se ukázal jako neznámý vrah - indexová složka se rozrostla na dalších 25 000 individuálních osob při hledání spojitostí s vrahy. Proto byl vypuštěn na svobodu a nebál se napadat a vraždit dál. Při jeho poslední vraždě, která se odehrála v jednom z lesů si ho všimnuli strážníci, jelikož ti už tehdy masivně hlídkovali v celé oblasti. Zdál se mu podezřelý a přišlo mu divné, kdo by co dělal v tomto lese kromě sběru sezónních hub. Na loktech měl i zelenou látku od trávy a ještě k tomu nebyl rozhodně oblečený na typické hledání hub - měl na sobě spíše něco formálního. A navíc ještě nesl nylonový sportovní batoh, ve kterém by nebylo houbám rozhodně dobře. Kdyby jej tehdy policista také prohledal, zjistil by, že v tašce nesl uřezané prsty své oběti. Byl natolik přesný, že se Chikatilo údajně po rozhovoru s psychologem rozplakal a přiznal k vraždě celem 56 lidí. Soudní proces byl velmi sledovanou událostí. Vstup byl pro velký zájem povolen jenom nejbližším příbuzným svých obětí, i těch však bylo tolik, že se málem do soudní síně nevešli. Ve vazbě se choval slušně, ale když se ocitnul v soudní síni byl hrubý a patrně se snažil vyvolat dojem blázna - ukazoval své genitálie, zcela bez souvislosti vykřikoval, že není homosexuál, tvrdil, že je těhotný s žr kojí. Při soudním procesu docházelo k hysterickým výpadům ze strany příbuzných obětí hlavně ve chvíli když popisoval detailně své otřesné vraždy a to, jak poté vařil jednotlivé části těl. A jako třešnička na dortu byl pro bezpečnost takového hojného počtu lidí byl po celou dobu zavřen v kleci. Chikatilo byl odsouzen k tretu smrti, ruský prezident Boris Lejcin zamítl 4. ledna 1994 žáost o milost a 14. února 1994 byl ve věznici Novočerkassku zastřelen střelou za pravé ucho.

A k tomuhle muži bych vám všem doporučila film Ghoul.

Film má české řežiséry - já jsem byla nadmíru spokojena.

Feathers 16. Kapitola

6. června 2015 v 14:06 | Flyfall |  Příběh
Vnímala jsem slabý vítr, který mě příjemně hladil po tváři a rozhrnoval mi vlasy, které jsem si po chvíli dala jen na jednu stranu, takže na druhém rameni jsem neměla žádné vlasy.
Byla jsem to jenom já a ona.
,,Jaká je vlastně náplň tohohle života? Nemyslím smysl, i když náplň je prakticky to samé."
Jedno z kolen jsem snížila, čímž jsem se špičkou bot dotkla strmého okraje skály.
Rita se posunula tak, že seděla zadkem na kraji skalní římsy, vytáhla krabičku cigaret a ještě před tím, než si jej dala mezi rty, rozmluvila se. ,,Je to v mnoha ohledech lepší, žít tady. Někdy se i hodně nudíš. Můžeš vstávat v kolik chceš, to samé s usutím. Jednou za čas jsou takové... Hony... Na lidi. To je největší sranda, to mi věř, Fly. Prakticky můžeš dělat cokoli chceš, ale přeci jenom.. Podávat nějaké zprávy Slendermanovi, i když nejsi jeho proxy je taková... Nutnost, když už bydlíme v tak obrovském domě. Nějakým způsobem ale budeš i nespokojená. I spokojená. Moje sebevražedné sklony se můžou kdykoli projevit. Zalgo je také z části hrozba, kterou lze zlikvidovat, ale nějak se nám nechce."
Řekla Rita a zápalila si cigaretu a blaženě vydechla oblak kouře ůsty.
,,Fajn, díky...'' Řekla jsem a přemýšlela.
,,Za málo.'' Zazubila se Rita a pak se už tvářila podobně, jako já.
Mlčela jsem a jen jsem poslouchala a sem tam se podívala, jak Rita vydechuje a nebo vdechuje kouř cigarety.
Za námi se neslyšně objevila Zalgo, o kterém jsme nevěděli, dokud nezašustit s kamínky, které byly na zemi.
,,Heled'me se...'' Řekl se sarkastickým hlasem.
Otočila jsem se a s Ritou jsme na něj chvíli dívali.
,,Nestačilo ti to, co bylo minule?'' Zeptala jsem se a postavila se, dala si dlaň na ránu, co jsem měla nad hrudníkem.
,,Ne. Chci vás všechny zničit. A ty budeš první, Flyfall.'' Řekl a Rita se postavila.
,,Co ted'?'' Naklonila se ke mě a šeptala.
,,Nevím. Můžeme zdrhnout, a nebo tě dostanu dolů na zem a popovídám si s ním.'' Zazubila jsem se.
,,Není tak slabý, jak si myslíš, Fly!'' Řekla už o něco nahlas a Zalgo si přestal rovnat plášt'.
Proměnila jsem se a pokývala na Ritu, aby mi naskočila na záda.
,,Doprdele!'' Vyhrkla Rita, když jsem se s ní na zádech převážela z římsy skály a rozlétla se tou nejbližší vzdušnou čarou ke břehu jezera, kde ze mě okamžitě slezla.
Chvíli jsem stála a dívala se na kraj skály, kde už ale Zalgo nestál.
Objevil se velice prudce přede mnou a napřáhl ruku.
Zarazil se a z ruky mu vypadla černá kulička, kterou pustil na zem, odfrkl si a rozpadl se na černý, leský prach.
,,Rito, Fly!'' Ozvalo se z dálky.
Běžel Tim a Jack, který běžel značně pomaleji, za ním.
,,Zalgo?...'' Zeptal se udýchaně Tim.
Rita mu jen kývla a trochu se zamračila.
,,A ten žid nám tady nechal tuhle černou kuličku a rozpladl se na prach nějakých černých sraček.''
Dodala a já jí jenom sledovala.
Pak jsem si začala přeměřovat očima tu černou kuličku, která sebou najednou cukla.
,,Hele, lidi...'' Upozornila jsem je potichu a oni se podívali na tu kuličku.
,,A kurva.'' Dodal Tim.
Podívala jsem se na něj tázavým pohledem.
,,Tohle není jenom nějaká posraná černá kulička. Za chvíli se to promění v něco... S čímž jsem se už setkal...'' Řekl a nasucho polknul.
,,Měli bychom vypadnout, a to hnedka.'' Řekla Rita.
Jen jsme se tak na sebe všichni letmo podívali, až na mě, já jsem si nadále prohlížela tu kuličku a pomalu zacouvala vedle nich, asi metr or Rity.
,,Je ta věc větší, než já?'' Zeptala jsem se s vrčením Tima.
,,Témeř, jako ty. Možná o trochu menší na výšku.'' Řekl Tim, který měl nasazenou masku.
Pomalu jsme odkřáčeli pryč, ta kulička se nehýbala, ale já se pořád nervózně otáčela, až jsem se úplně zastavila a z dálky jí sledovala. Moji druzi zmizeli za mírnou zatáčkou v lese a já si jich nevšimla, i když slušně šoupali nohama o štěrk s pískem na prašné cestě.
Zastříhala jsem ušima a ta kulička se začala hýbat, a trochu zvětšovat a fomovat do čehosi, co se mi absolutně nelíbilo.
Když mě to uvidělo, pozvedo to černý a hladký ocas, na kterém byl konec, kterým zachrastil a rozeběhl se ke mě.
Hlavu bych přirovnala k nějaké psí, či tak.
Stáhla jsem ocas mezi zadí nohy a cukla křídly, trochu zavrčela.
Uvědomila jsem si, že jsem vlastně právě udělala zbabělý posunek.
Před očima se mi bíle zablesklo a já se otočila, jen očima na ty, za kterými jsem původně šla.
Vedle mé hlavy proletěla sekera a zasekla se kousek od toho žvířete... Říkejme tomu Zalgův poskok.
Najednou jsem se nemohla nadechnout a otočil se mi svět vzhůru nohama.
Ten Zalgův poskok se mi zahryznul do krku a držel se.
Sápala jsem po něm jednou tlapou s opravdu nastraženými drápy, ale jemu to nic nedělalo.
Možná proto, nebo spíše proto, že jsem pořádně nemohla dýchat a on se držel jako klíště.
Pak jsem si vzpomněla.
Pokrčila jsem jednu packu a z posledních sil jsem jí přehodila přes to zvíře...
Mám i něco jako schopnost ohně, z tlapek a i z tlamy...
Oheň z tlamy mi ale byl k ničemu...
Modrý, někdy červený plamen.
Zapálila jsem tomu zvířeti hřbet a zaslechla jsem, jak někdo běží ode mě, přede mě a zaslechla jsem jen letmo křupnutí kůry stromu.
Pak už jen napřáhnutí a krátké ,,Svině.''
V rozmazaném spektru jsem toho moc nepoznala, ale podle hlasu jsem jí poznala. Stejně jako podle teplého vzduchu... Prostě jí, Ritu...
Pomalu jsem cítila slábnoucí stisk, ale jak se to zvíře svíjelo a pomalu přes zuby a směs jeho a moje krve se doslova dusilo, pořád jsem cítila divný a nepříjemný tah.





Feathers 15. kapitola

11. května 2015 v 21:57 | Flyfall |  Příběh
Podívala jsem se nahoru na nebe a stáhla uši dozadu.
Hlava mi vyplavila tolik vzpomínek.
Protože to bylo většinou jedinné, co mi zůstalo.
Až na Ritu.
Tenhle život bud'to dožiju tady, a nebo někde... Jinde.
Hlavu jsem lehce předklonila a pak jí zase zvedla, abych viděla na osobu, která šla po boku mě.
Ani jsem si vlastně nevzpomněla, že nějakou otevřenou ránu na hrudníku mám.
Až ted' jsem jí plně pocítila a slabě zpomalila, čehož si Rita okamžitě všimla, zpomalila se mnou.
,,Dobrý?'' Zeptala se mě, přistoupila ke mě a pohladila mě po mém pravém hřbětu křídla.
,,Jo, dobrý.'' Pousmála jsem se s trochu zkřiveným obličejem bolestí.
Snažila jsem se jít podobnou rychlostí, jako předtím.
,,Kam to vlastně míříme, přesně, a proč s námi nejde Tim a Jack?'' Ptala jsem se.
,,Chtěla bych nějaký ten čas strávit s tebou, když jsme se po tak.. dlouhé době... Našly.'' Řekla.
Chvíli jsem zůstala v obličeji bez výrazu.
,,Ale to neznamená, že bych tu kluky nechtěla, to ne. Chápeš, přeci?'' Dodala.
,,Ale jo, chápu.'' Pousmála jsem se.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se před pár dny ještě procházela jako ještě někdo, kdo nemá křídla.
A už vůbec né po boku, doslova, někoho, jako je Rita.
Usmála jsem se na ní a letmo jsem vzhlédla nad sebe.
Slunce už bylo zase o kousek výše.
,,Jdeme k jezeru, je tam boží skála. Byla jsem tam už párkrát, ale je obtížné se tam dostat. Párkrát jsem tam byla sama, párkrát s Timem.'' Řekla a podívala se přímo před sebe.
,,Oh, fajn, myslíš, že bude hodně nebezpečné doletět tam?'' Navrhla jsem.
,,Myslím, že obě dvě jsme vždycky byly pro šílenosti. Jako já například pro to, dojet za tebou kdysi vlakem. Ale jak se to v mé hlavě objevilo, hnedka se to vytratilo.'' Pomlčela a zůstala na mě zírat, já taky.
Po chvíli jsme se strašně nahlas zasmály.
V jedné chvíli mi problesklo před očima, jak vypadala před proměnou.
Ted' už to není to... Dítě.
Nebo, vy víte. Ted' už z ní byla témeř dospělá osoba.
Měla jsem z ní na druhou stranu radost.
A věřím, že i ona.
Rozeběhla jsem se, a ona taky, vedle mě vlály jí rudé, dlouhé vlasy.
Po pár sekundách běhu jsem se od ní skokem posunula a poroztáhla křídla.
,,Pozor...'' Řekla jsem a odhodlaně se usmála.
Cítila jsem nabíhající rychlostí vítr v křídlech, a trochu vyskočila, křídla nastavila větru a ostře se odrazila od země zadníma nohama, taže jsem...
Vystřelila od stromů, až těsně pod malý mrak, kde jsem se levým bokem natočila proti nebi, natáhla křídlo, které bylo vůči mraku nejblíže a špičkou dlouhých letek jsem rozhrnula kousek mraku.
Pustila jsem se volným pádem dolů, a dívala se, kde je Rita.
Místo na zemi, nad kterým jsem letěla zády mohlo být tak tři sta metrů od Rity, která už šla normálním krokem.
Její plíce z kouření cigaret toho moc nevydrží.
Stáhla jsem křídla k sobě a protáhla se mezi vysokými stromy, až na zem, kde jsem křídla roztáhla a nabrala do nich vzduch, který mě na pár desítek setin navznesl a jemně jsem křídly mávla naposled, pak už jsem byla všemi čtyřmi na zemi.
Pevně na zemi.
Oba se úplně zastavila a uvolněně se usmála.
Kupodivu, zatím nepotřebovala žádné prášky na bolest...
,,Dobrý." Pronesla trochu... hrdě.
Pohlédla jsem k ní a proměnila se do podoby, kde jsem stála už jen na dvouch nohách.
,,Dneska je fakt hezky...'' Pronesla jsem zkrze zuby a prohrnula si větší část vlasů směrem ke kořenu hlavy, abych si jej odhrnula z obličeje.
,,Je...'' Řekla Rita trochu zamyšleně.
Šla jsem vedle ní a sledovala, jak se projevuje.
Sem tam po mě hodila svým žlutým okem a slabě se zazubila do blba.
,,Je možné se tam koupat?'' Zeptala jsem se znovu, už o něco zamlklejším hlasem.
,,Jistě, že dá.'' Usmála se slabě Rita a mávla ocasem.
---
Po pár minutách jsme už byli na místě a já sledovala to velké jezero, pokračující cestu před námi, lesy obklopující skalnaté útvary a v takovém... sousoší, když bych to tak řekla, skal, byla jedna dominující.
Ta, o které mluvila Rita.
Na chvíli si dala levou ruku v uchu, a já jí pozorovala, jestli se jí neprojevují ty... záchvaty, kdy nutně potřebuje prášky na bolest.
A ne, nepotřebovala jej.
,,Jak se tam dostanem?'' Nějak mi to v tu chvíli, jak jsem byla unešená tou krásou jezera, nešrotovalo, takže jsem se ptala na hlouposti.
,,Poletíme, ne?'' Zazubila se Rita a odhodlaně trhla hlavou tam, kde byla ona skála.
,,Zvládneš letět s někým? Předpokládám, že jsi to ještě nezkusila...''
,,Ne, nezkusila. Ale myslím, že to bude v pohodě.'' Řekla jsem a proměnila se.
Snížila jsem se tak, aby si mi Rita mohla nasednou těsně za krk.
,,Už jsi někdy letěl, Alexi?''
,,Ne, Timmane.'' Řekla úsměvavě a nasedla na moje flyoní ramena.
Byla jsem si sama o sobě nejistá, abych jí neublížila.
A proto jsem se pokud možno rozhodla letět pár metrů nad vodou.
Zvedla jsem se, napřímila se, podívala se jen koutkem oka po ní.
,,Drž se.''
Vzlétla jsem, a to celkem rychle.
,,Aghhh!'' Slyšela jsem Ritu takhle zaskučet, když jsem se odlepila i s ní na zádech od země.
Letěla jsem pomaleji, soupala, až jsem byla asi tak v půlce výšky té skály.
Dost vysoko na to, abych si při pádu do vody něco udělala.
Rita se na mých zádech uvolnila, když se přestala tak pevně držet.
,,Páni...'' Vydechla jsem.
,,Jedním oko toho vidím až moc, myslím.'' Řekla Rita a pohladila mě po boku mého krku.
Usmála jsem se a udělala ještě jednu otočku, čímž jsem se lépe natočila a mohla si to zamířit přímo ke kraji skály, kde byl krásný, velký plácek.
Jakmile jsem se dotkla země, složila jsem křídla a popošla dál od kraje, snížila se a Rita se mě ''vystoupila''.
Na pevnou zem, nadechla se toho studenějšího vzduchu, co byl tady nahoře.
,,Bylo to fakt super, Fly...'' Řekla, usmála se, otočila a šla blíže ke kraji, sedla si a nohy nechala pokrčené.
Chvíli jsem zírala na svoje přední packy a pak se podívala na nebe, vydechla.
Pohlédla jsem na Ritu a šla k ní, proměnila se a sedla si vedle ní, do tureckého sedu.
,,Příjdou sem vůbec?'' Zeptala jsem se.
,,Kdo?...''
,,Kluci...'' Odpověděla jsem.
,,Jo, to nevím... Bude sranda, až budu potřebovat prášky...'' Řekla trochu ztroze Rita.
,,No, to bude.'' Odpověděla jsem jí.
Bylo nějak před polednem, momentálně jsem se ani tak neřídila hodinami, jako spíše pozicí slunce na obloze.











Feathers 14. kapitola

8. května 2015 v 23:13 | Flyfall |  Příběh
Pozn. autora
-
Omlouvám se, že jsem tu tak dlouho nebyla.
Byla jsem v lázních, ze zdravotních důvodů.
Ale, jsem zpět, připravená dále psát.-
---
Najednou se Tim a Ritou bezmyšlenkovitě zvedli a šli oba nahoru, čehož jsem si já nevšimla.
Vypila jsem celou skleničku s vodou, položila jí opatrně do dřezu a otočila se pomalu na E. Jacka, který jen prázdně zíral na jídelní stůl, sundal si masku, nesl jí za gumičku v levé ruce, na ukázováčku a prostředníčku, mířil si to do obýváku, a já v klidu za ním, ale nahoru, do pokoje.
Pomalu jsem šla po masitých, černých schodech a cítila slabý pohled v zádech, ale směle jsem pokračovala.
Na chodbě jsem viděla stát dvojici, opřenou o parapet, na levé straně chodby prvního patra, když jsem dorazila nahoru a nohou překročila nejvyšší, poslední schod.
Přišla jsem ke svým dveřím, a obě siluety se pohly a otočily ke mě, pomalu se rozešli.
Od otevřeného okna, kde pěkně foukalo, jsem poznala, že naproti mě je Rita.
Její vůni bych poznala na sto honů.
Pousmála jsem se, ačkoli nuceně, ale usmála.
,,Ahoj, Flyfall.''
Řekla Rita s pousmáním a snažila se mi podívat do obličeje.
Tim jen pokýval hlavou, jako že mě pozdravil. Pousmála jsem se na Tima, jak si schovává zapalovač do poloprázdné krabičky od cigaret.
,,Ahoj.''
Řekla jsem po chvíli oběma.
,, Myslela jsem, že oba spíte.''
Rita mě pohladila na rameni.
,,Jo, ale potom.. No, nějak jsme se oba probudili a... No, tak bouřka a tak... Jak je?''
Zeptala se mě. ,,Ale jo, jde to... Trochu unavená, moc né v náladě, ale jde to, co vy dva?''
Zeptala jsem se a odpověděla zároveň.
Tim se díval na mě, pak už po zbytek času jen na Ritu, a pousmíval se.
,,Jo, žijem.'' Řekla Rita a opětovala Timův pohled, Timovi.
Tim se najednou zarazil a bezhlavě se rozeběhl dolů po schodech, Rita jen zůstala strnule stát, já jako opařená.
,,Jen si jde pro prášky...''
Řekla Rita stroze a pokusila se o chabý úsměv, který už nebyl takový, jako před minutou.
,,Ok...''
Řekla jsem a mou řeč přerušilo silné zahřmění, které bylo hodně dobře slyšet, díky otevřenému oknu.
Na konci chodby.
Zamířila jsem si to rovnou do pokoje a ani jsem se nějak neohlédla.
Pravou rukou jsem dveře trochu zavřela, ale Ritina ruka jej podržela, a otevřela.
Pak jej pomalu zavřela, anichž bych slyšela silné bouchnutí, které je v tomto domě obvyklé.
Ano, bouchat s dveřmi.
Bouřka byla už v plné síle, silně zahřmělo a já se podívala do obrovského okna z tmavě hnědého, lakovaného dřeva, a šla blíže.
Rita za mnou stála jako solný sloup, po pár sekundách se trochu odhodlala a rozešla se ke mě blíže.
Sedla jsem si na parapet okna a vydechla, nuceně se pousmála na padající kapky deště, sem tam blýskajcí se černé nebe a odstupující, tmavě šedé mraky.
Otočila jsem hlavu na Ritu, když jsem slyšela, jak se nadechla.
,,Nevyrazíme si někam, zítra? Třeba do lesa, tak.. Jen já, ty, Tim a E. Jack. Bude sranda.''
Usmála se Rita a já po tom, co jsem slyšela její hlas, úplně změnila výraz v obličeji a usmála se na ní.
Pořádně.
,,Co jsi vlastně dělala, když jsem odešla z domova?"
Zeptala se mě Rita a byla těsně u mě, snažíc se mi dívat do očí.
,,Dalo se to přežít. Dalo, ale dřelo to. Ani vlastně nevím, jak jsem se tu ocitla.
Vlastně... No, to je jedno. Teprve si zvykám na to vnímání, a tak... "
Řekla jsem trochu z cesty k tématu.
Rita pohnula jedním, levým uchem a někdo zaklepal na dveře, Rita se rázně ozvala: ,,Dále."
Do dveří vstoupil Tim, s neutrálním obličejem, když ale byl témeř u nás, usmál se a trochu zívnul.
Podívala jsme se na něho, a přesně jsme si obě dvě zívly navzájem, nad čímž jsme se obě trochu zasmály.
,,Asi se půjde na kutě, že?" Zasmál se tlumeně Tim a otočil se šel ke dvreřím.
,,Rito přijd´, já jdu spát. Dobrou, holky."
Zazubil se s trochu zkřiveným obličejem bolestí.
Rita se ještě pár sekund dívala na zavřené dveře, pak se podívala na mě.
,,Tak zítra, hezky se vyspi."
Řekla mi, ztroze se usmála. Podívala jsem se na ní tím obličejem, jakože, co se děje.
Otevřela dveře, usmála se, když jsem její hlavu viděla z profilu a vzpomněla si, jak vypadala před tím.
,,Timmane." Zaslechla jsem, když se úplně dozavíraly dveře. ,,Alexi." Vydala jsem ze sebe.
Takhle jsme si vždycky přezdívali, když jsme byli ty dvě nerdky, které se znaly jen přes počítač.
Ale, i to jsme si náležitě užívaly.
Lehla jsem si okamžitě do postele a pár minut zírala na strop, ani jsem o tom nevěděla, a usnula.
*Ráno*
Probudila jsem se s napůl zalepenýma očima. Vedle mě jsem cítila něčí přítomnost, E. Jacka.
Pomalu jsem vstala a šla rovnou ven z pokoje, na čerstvý vzduch.
Slyšela jsem, jak se otvírá okno v druhém pokoji, tedy tam, kde je Rita a Tim.
Sešla jsem dolů po schodech a rovnou otevřela dveře do nového rána.
Trochu jsem se pousmála, nadechla se čerstvého vzduchu a proměnila se do okřídlené lvice, a rozlétla se alespoň nad dům, a tam chvíli kroužila.
Rita vystoupila ze masitých, dřevěných dveří, které se za ní samovolně zavřely a podívala se nad sebe, zamávala mi a zívla.
Pomalu a nejistě jsem přistála, vedle mě i jedno pírko, které padlo tesně vedle Rity, ta ho sebrala a ukazováčkem a palce proti sobě přejela po pírku od kořene až po špičku.
Dala si ho za ucho a zadívala se do mých chladně modrých, lvích očí.
,,Ahoj, Fly.'' Řekla mi a usmála se, svým pravým, funkčním okem zašilhala na dlouhé pírko, které měla za pravým uchem.
,,Hello.'' Řekla jsem a zastříhala ušima.
Měla jsem záblesk před očima, když se na mě Rita zpříma podívala.
Viděla jsem jí v tom stavu, ještě před tím, než jí její matka... ''poupravila''.
,,Jdeme?'' Zeptala se mě a rozešla se odhodlaně od domu, mířila směrek k jezeru.
Pousmála jsem se a otočila se tím, že jsem slabě trhla přední částí těla a packami, až sem se nakonec otočila a šla vedle Rity, která ještě do té chvíle na chvíli postála a pozorovala mě.
Vytáhla krabičku s cigaretami a zapálila si, blaženě natáhla a vydechla kouř, když dolní ret posunula více dopředu, než ten horní, takže kouř šel okolo jejího psího nosu a točil se okolo jejích dlouhých, rudých vlasech, až končil u špiček vlčích uší.
Podívala se na mě a opět natáhla kouř, který tentokrát vydechla před sebe.
Snažila jsem se rozhlédnout a nevnímat to, jak jí tluče srdce.
Až tak jsem měla silné instinkty.
Na druhou stranu, i to může být nepříjemné, když jste jako jeden silný mikrofon, který zachytí úplně všechno a jako nějaký hlásič požáru, když ucítíte kouř.
Ta fabrika, co šla vedle mě to vyplňovala a dodávala mi to pocítit, ale to mě nevadilo.
Naopak.
Tu fabriku jsem měla až moc ráda na to, abych jí cokoli vyčítala, i po těch...
3 letech, možná více, co jsme se neviděli.
Nechci to počítat.
Uchechtla jsem se a hodila ocasem.
Tou lesní cestou se najednou prohnal slabý vítr, který ode mě na chvíli odfouknul ten kouř, který šel od Ritiných cigaret.
Slunce už zasahovalo pár paprsky mezi stromy a les se pomalu ale jistě probouzel.
Rita dokouřila cigaretu a típla jí botou.









Další články


Kam dál